Mapa autonomních stavů 

🟡1. PROSOCIÁLNÍ SYSTÉM – nervový základ lidské blízkosti, v roli regulátora a spojky (ventrální parasympatikus)

Prosociální systém je nejmladší část našeho autonomního nervového systému – a zároveň ta, která z nás dělá sociální bytosti schopné lásky, empatie, hravosti a klidného kontaktu. Je to systém, který nás drží ve stavu spojení, nejen se sebou, ale i s druhými. Když je aktivní, tělo i mysl dostávají signál: „Jsi v bezpečí. Můžeš důvěřovat. Můžeš být s druhým a zároveň zůstat sám sebou.“

Co se děje v těle, když je prosociální systém aktivní?

• dech je hluboký a klidný
• srdeční rytmus je vyrovnaný
• výraz ve tváři je otevřený, uvolněný
• hlas je měkký, ladí s emocemi
• máme kapacitu vnímat druhého i zůstávat ve spojení se sebou

Tohle není jen stav „pohody“. Je to neurobiologický základ pro kvalitní mezilidskou komunikaci.

Právě díky tomuto systému dokážeme:

• naslouchat, aniž bychom hned hodnotili
• vést zranitelný rozhovor, aniž bychom spustili obranu
• vnímat, co druhý cítí, a neztratit přitom kontakt sami se sebou

Proč je prosociální systém tak důležitý pro vztahy?

Když je aktivní, jsme schopni přijímat zpětnou vazbu bez defenzivity, být zvědaví místo podezřívaví, ustát konfliktní téma, aniž bychom se odpojili nebo útočili, a také dokážeme přecházet mezi rozdílnými pohledy bez ztráty stability. 

Ale pozor: prosociální systém je citlivý jako květina.
Jakmile se zvýší vnitřní napětí nebo vnímání ohrožení, stahuje se jako první. A místo něj přebírá řízení systém bdělosti (boj/útěk) nebo ochranný systém (stažení, odpojení). Proto je tak těžké udržet klid, když se cítíme ohroženi – tělo už mezitím přepnulo do jiného režimu.

Co posiluje prosociální systém? 

• bezpečný kontakt s druhým člověkem
• vědomý dech a klidné dýchání
• příjemná blízkost, dotek, pohled do očí
• pocit, že jsme slyšeni, přijímáni a že se nemusíme bránit
• přítomnost laskavého hlasu (včetně vlastního vnitřního hlasu)

Prosociální systém je jako domovská základna – místo, kam se náš nervový systém touží vracet. A ve vztazích je to základna pro skutečné naslouchání, empatii a obnovu důvěry.

🔴 2. SYSTÉM BDĚLOSTI (OSTRAŽITOSTI) – nervový poplachový režim (sympatikus)

Pokud si tělo představíme jako auto, tento systém plynovým pedálem. V běžném dni vám pomáhá zůstat bdělí a aktivní, reagovat na okolí, vzrušovat se nebo cvičit. Přístup tohoto systému ke stresu a nebezpečí je být připraven a jednat! Tlačí vaše tělo do vysokých otáček a připravuje se na boj nebo útěk. 

Systém bdělosti je jako vnitřní poplachový systém. Vznikl dávno v průběhu evoluce – ve světě, kde přežití záviselo na tom, jestli si včas všimneš pohybu ve křoví, jestli uslyšíš neobvyklý zvuk, nebo ucítíš napětí ve vzduchu. Dnes už nám na každém kroku nehrozí smrtelné nebezpečí, ale náš nervový systém stále vyhodnocuje ohrožení velmi rychle, podprahově a často zcela bez našeho vědomí.

Ve chvíli, kdy systém bdělosti převezme vládu, tělo se připravuje na boj nebo útěk. Dýchání se zrychluje, srdce bije silněji, svaly se napínají. Mozek přepíná z pomalého reflektivního režimu do rychlého, instinktivního módu. Tvoje pozornost se zužuje, hodnotíš rizika, vyhledáváš chyby a náznaky útoku – v obličeji partnera, v jeho tónu, v jednotlivých slovech. Začínáš slyšet jinak. Už nenasloucháš, co ti partner říká – slyšíš jen hrozby. A partnerova slova, i když nejsou nepřátelská, tě zraňují nebo rozčilují, protože vnímáš, že jsi v nebezpečí. Tvůj nervový systém si to nepřeje vyřešit – chce tě ochránit.

Co se děje ve vztahu, když aktivní je bdělost?

Právě v těchto chvílích dochází ve vztazích k největším nedorozuměním a zraněním. Místo toho, abychom slyšeli druhého, začneme slyšet staré vnitřní příběhy: „Zase tě kritizuje.“, „Jsi neschopný.“, „Ona chce mít navrch.“, nebo „Nedává ti prostor.“

Naše tělo už je napůl ve válce, i když v místnosti zatím panuje ticho. Prosociální systém se stahuje, s ním i schopnost empatie, zvědavosti, kontaktu. Vědomý rozhovor se mění na přestřelku mezi aktivovanými systémy. A v tu chvíli už nejde o obsah – jde o přežití. I běžná poznámka může spustit explozi.

Proč se to děje tak snadno?

Systém bdělosti je rychlejší než naše vědomí. Funguje na principu "raději falešný poplach než přehlédnuté nebezpečí". Pokud jsme v minulosti zažili opakované zranění, odmítání, zesměšnění nebo přetížení, stává se náš systém ještě citlivější.
Přepíná do pohotovosti při každém náznaku, že bychom mohli být znovu zraněni.

A tak se učíme rozhovorům vyhýbat. Ne protože bychom byli líní nebo necitliví. Ale protože víme (nebo spíš naše tělo ví), že by mohlo být znovu zasaženo. Abychom tomu předešli, mlčíme, bojujeme, nebo utíkáme – ještě než vůbec slyšíme, co druhý doopravdy říká.

Co s tím?

Základním krokem není kontrola slov, ale obnova vnitřního pocitu bezpečí. Když poznáme, že jsme právě v režimu bdělosti, nemusíme si nic vyčítat – stačí to rozpoznat a zpomalit. Dýchat. Uvědomit si nohy na zemi. Dát tělu signál, že v tuto chvíli nejsme v nebezpečí. Nejde o to stát se „klidným člověkem“, ale o to získat volbu – mluvit z místa, které není jen reakcí.
Protože pokud systém bdělosti řídí náš rozhovor, nevnímáme partnera – vnímáme jen ohrožení.

 

🔵 3. OCHRANNÝ SYSTÉM – když se tělo stahuje, vypíná a odpojuje. tělo v roli brzd (dorzální parasympatikus)

Ochranný systém je nejstarší část našeho autonomního nervového systému. Není rychlý ani výbušný jako bdělost, ani jemný a přítomný jako prosociální propojení. Je to nouzová brzda – tělesná strategie typu „Je toho moc. Nejde to zvládnout. Radši se stáhni. Zmiz. Přestaň cítit.“

Zatímco systém bdělosti tě aktivuje k boji nebo útěku, ochranný systém tě zpomalí, utlumí nebo odpojí. Někdy je to jemné – ztrácíš zájem o rozhovor, jsi unavený, odpovídáš jednoslovně. Jindy je to silnější – přestaneš vnímat, přestaneš cítit, díváš se „skrze“ partnera, tvář je prázdná, tělo strnulé. Tento stav je často zaměňován za nezájem, apatii, chlad nebo pasivní agresi. Ale ve skutečnosti jde o reakci nervového systému, který už nemá kapacitu dál zvládat tlak.

Jeho úkolem je šetřit energii, regenerovat a odpočívat. Ve zdravém režimu tě podporuje při spánku, trávení, zotavování. Ale pokud tělo vyhodnotí, že už není možné utéct nebo bojovat – nastává stažení, zamrznutí nebo až úplné vypnutí.

Jak to vypadá v těle?

• dech je mělký nebo zadržovaný
• oči se vyhýbají kontaktu nebo „vyhasnou“
• tvář je nehybná, bez mimiky
• tělo je ztuhlé nebo naopak bezvládné
• člověk mluví tiše, pomalu, nebo vůbec
• přestává vnímat své tělo i okolí

Tohle není volba. Je to biologická reakce na bezmoc, zahlcení, přetížení. Tělo se snaží chránit před ještě větší bolestí tím, že snižuje svou aktivitu na minimum.

Jak se to projevuje ve vztahu?

Když je aktivní ochranný systém, ve vztahu mizí kontakt. Jeden z partnerů přestává odpovídat, nevyjadřuje emoce, vypadá, jako by byl „duchem nepřítomen“. Partner může reagovat frustrací: „Ty mě ignoruješ!“, „Tobě je to jedno!“, což však jen dál zvyšuje tlak – a ochranný systém se stahuje ještě víc. Ve skutečnosti ten, kdo mlčí nebo nereaguje, nechce zraňovat – chce přežít. Často sám nechápe, proč nedokáže mluvit, proč je z něj najednou „prázdný člověk“. Nechápe, proč se nedokáže zapojit, proč se stáhl, proč „z něj nic neleze“. Uvnitř ho svírá ticho, které není klidné – ale plné napětí. 

Ochranný systém přebírá kontrolu, když:

• jsme dlouhodobě přetížení, bezmocní, vyčerpaní,
• jsme zahlceni emocemi, které nemáme jak regulovat,
• kontakt s druhým se stává příliš ohrožujícím, příliš bolestivým,
• jsme uvězněni v opakujícím se konfliktu, bez vyhlídky na porozumění.

Tento stav dobře znají lidé, kteří vyrůstali v prostředí, kde nebylo bezpečné cítit, kteří se v dětství naučili, že emoce jsou nebezpečné, nebo že kontakt s druhými vede k odmítnutí, ponížení, či trestu. Kde emoce byly vnímány jako slabost, jako zátěž, nebo jako spouštěč trestu. U nich se ochranný systém často aktivuje předem – raději vypnout, než být zasažen.

A co s tím?

Základem je rozpoznání: „Tohle nejsem já, který mlčí z nezájmu. To je moje tělo, které mě chrání.“ 

Následovat může:„Jsem v ochraně. Moje tělo se snaží přežít.“

• jemný pohyb, protřepání rukou, nohou, zívnutí,
• pauza bez výčitek, klidné dýchání, návrat k tělu,
• vyhledat kontakt, který není invazivní – být vedle druhého v tichu, aniž bych musel hned mluvit,
• vrátit se k tělu přes dech, dotek, přítomnost, tlak chodidel, nebo jen vědomé uzemnění.

Není třeba vynucovat spojení dřív, než tělo bude připravené. Ale zároveň je dobré vědět: dlouhodobé uvíznutí v tomto stavu ničí jak zdraví, tak vztahy. Proto je klíčové se k sobě laskavě vracet – pomalu, bez tlaku, ale s vědomím, že život je tam, kde je kontakt. Ochranný systém není porucha. Je to strategie přežití, kterou si tělo osvojilo ve chvílích bezmoci. Ale stejně jako při zamrznutí vody – i tady je možný návrat do pohybu. Potřebujeme jen bezpečný prostor, čas a soucit. Protože ve stavu vypnutí se rozhovor nevede. Vede se tichá válka o přežití.