NENAPLNĚNÉ VZTAHOVÉ POTŘEBY

Jednou z věcí, která brání adekvátním, včasným a uspokojivým reakcím na vztahové potřeby mezi partnery, je skutečnost, že každý z partnerů je individualitou, která sleduje své vlastní zkušenosti ze svého vlastního pohledu a se svou jedinečnou historií. Vztahové potřeby nejsou vždy komplementární; to, co v daném okamžiku potřebuji a chci od tebe, se může zcela rozcházet s tím, co potřebuješ a chceš ty ode mě. Ve zdravém vztahu jsou tyto nesoulady dočasné a časově omezené. Partneři se učí střídat, na chvíli odložit své potřeby a věnovat se druhému s jistotou, že partner brzy udělá totéž pro ně.

Pokud nejsou vztahové potřeby ve vztahu trvale uspokojovány, jeden nebo oba partneři se pravděpodobně stanou podrážděnými, lhostejnými nebo depresivně laděnými. Čím déle tato situace trvá, tím je diskomfort akutnější. Časem se vztah, ve kterém zůstávají vztahové potřeby jednoho nebo obou partnerů neuspokojeny, stane toxickým. Kontakt mezi partnery se stává spíše zdrojem bolesti než potěšení a uspokojení a partneři jednají tak, aby se před touto bolestí chránili. Způsoby, kterými se tato ochrana projevuje, tvoří známý seznam narušování vztahu: stahování se, kritizování, obviňování, hádky. Každé narušení vede k dalšímu omezení kontaktu s ještě menší pravděpodobností uspokojení vztahových potřeb.

Když pár vyhledá terapii, je téměř jisté, že jeden nebo dokonce oba partneři nemají v rámci vztahu uspokojeny své vztahové potřeby a že jeden nebo oba v důsledku toho vytvářejí určitou formu narušeného kontaktu. Rudolph Dreikurs ve svých studiích dětského chování vypracoval hierarchii poruch chování, která se přeneseně vztahuje i na narušené vztahy dospělých. Zpočátku, když se partner cítí potřebný a tato potřeba není uspokojena, bude pravděpodobně jednat tak, aby získal pozornost druhého partnera. "Všimněte si mě! Všimni si, že od tebe něco potřebuji!" říká toto chování. Pokud si toho partner všimne a zareaguje, má vztah velkou šanci vrátit se do správných kolejí. Pokud si však partner nevšimne a nereaguje, přejde časem partner s neuspokojenými potřebami k nějakému druhu pokusu o získání moci. Buď "donutím tě, aby sis všiml", nebo "přestanu tě potřebovat (tím, že si své potřeby uspokojím jinde, nebo tím, že budu tak mocný, že nebudu nikoho potřebovat)". Chování usilující o moc bývá u dětí i dospělých agresivnější, útočnější než chování usilující o pozornost.

Pokud selže i snaha o získání moci, dalším krokem v hierarchii bude pravděpodobně snaha o pomstu. Snaha o pomstu, ať už se projeví jakkoli, samozřejmě pravděpodobně vztah ještě více poškodí. Ještě horší je, že nastoluje dynamiku, v níž má partner hledající pomstu pocit, že nemůže přijmout to, co kdysi tolik potřeboval, protože by se to rovnalo vzdání se možnosti "vyrovnat se" partnerovi, který je nyní považován za zdroj bolesti.

Pomsta nenasytí; může poskytnout chvilkové rozptýlení, ale původní potřeba zůstane nedotčena. Lidé, kteří setrvávají ve vztahu motivovaném pomstou, nakonec dospějí do stadia zoufalství, kdy jim zbývá jen potvrdit (druhému, ale i sobě), že všechno je beznadějné, že nemají žádnou cenu a že na ničem vlastně nezáleží....