NEUROBIOLOGIE ODCIZENÍ VE VZTAHU

Odcizení v partnerském vztahu často otevírá brány k hlubším a často skrytým vrstvám našeho vnitřního světa. Když začneme prožívat vzdálenost od partnera, mohou se v nás znovu probouzet dávné emoční rány, traumata či potlačené emoce, které jsme dosud nevnímali nebo úspěšně potlačovali. Jedním z důležitých mechanismů, který stojí za tímto fenoménem, je chronická aktivace našeho autonomního nervového systému (ANS). Tento systém, který zahrnuje sympatikus (reakce boje nebo útěku) a parasympatikus (uklidnění a regenerace), reaguje na odcizení jako na neustálé ohrožení. Když je ANS dlouhodobě aktivován, vytváří trvalý stres, který nás udržuje v permanentním napětí nebo naopak ve stavu emočního odpojení a apatie.

V reakci na tuto chronickou aktivaci ANS se často aktivují staré adaptivní strategie a obranné mechanismy, které kdysi sloužily k naší ochraně před bolestí a traumatickými zážitky. Možná se začneme emocionálně uzavírat, stavět kolem sebe neviditelné zdi, či se naopak stáváme hypervigilantními, citlivými na sebemenší náznaky dalšího zranění, což ještě více zhoršuje naše vnímání současného vztahu. Znovuprožívání těchto starých vzpomínek, bolestí a nedořešených traumat může vést k hlubokému nepochopení a konfliktům mezi partnery. Nejedná se totiž už jen o aktuální situaci, ale o minulost, která nebyla plně uzdravena a nyní se skrze odcizení dostává na povrch. Partner se náhle může stát symbolem dávného traumatu, aniž by to on sám tušil nebo měl úmysl nás zraňovat.

Chronická aktivace ANS navíc může způsobit fyzické příznaky, jako jsou únava, bolesti hlavy, problémy se spánkem, zažívací potíže či oslabení imunity, což dále komplikuje situaci a prohlubuje pocit beznaděje a frustrace.

Jako lidské bytosti máme schopnost udržet se v jednom stavu jen tak dlouho, než nás mozek a tělo vydrží. Například můžeme snášet jen tolik bolesti, úzkosti, strachu atd., než mozek a tělo zareagují a znecitliví nás vůči této nadměrné energii. Stejně tak lidé zůstanou pouze ve stavu vypnutí, kdy se cítí uvnitř emočně mrtví, než nás mozek/tělo z tohoto stavu vyvede, často tím, že nás přitáhne k věcem (často podvědomě), které nám dávají pocit života. To může znamenat, že tíhneme k rizikovému chování nebo k činnostem, které pro nás nejsou typické, abychom si navodili pocit vzrušení, aktivace a vitality. V podstatě se chráníme, protože existuje určitá část mozku / těla, která není připravena být mrtvá.

Jiní autoři, například Ogden, Minton & Pain (2006), mluví o vlivu chronického stresu na Porgesovu polyvagální teorii (Porges, 2011). Polyvagální teorie rozšiřuje tradiční sympatické/parasympatické pojetí autonomního nervového systému a popisuje tři hierarchicky uspořádané subsystémy, které řídí naše neurobiologické reakce na podněty z prostředí. Tyto tři větve jsou ventrální parasympatická větev bloudivého nervu (zodpovědná za sociální zapojení), sympatický systém (zodpovědný za mobilizaci) a dorzální parasympatická větev bloudivého nervu (zodpovědná za imobilizaci). 

"Ve stavech nadměrného vzrušení se vypíná "vyšší" zpracování neokortikálních okruhů. Navíc směr toku energie v mozku, který obvykle koordinují a vyrovnávají prefrontální oblasti, je pak určován spíše vstupy z "nižších" zpracovatelských center mozkového kmene, smyslových okruhů a limbických struktur. Stav hyperarouzality nad rámec tolerance tak neurologicky vede k inhibici vyšších vjemů a myšlenek; upřednostňovány jsou spíše základní somatické a senzorické vstupy. V této situaci lidé nepřemýšlejí; něco intenzivně cítí a jednají impulzivně. To znamená, že jedinec, který se dostane do stavu mimo okno tolerance, je potenciálně v "nižším režimu" zpracování, v němž při zpracování převládají spíše reflexivní reakce na tělesné stavy a primitivní limbické a mozkové vstupy."

Dalším významným faktorem, který hraje zásadní roli v procesu odcizení, je aktivace našeho primárního attachmentového (vztahového) stylu. Tento styl se formuje již v raném dětství na základě vztahu s pečujícími osobami a silně ovlivňuje naše budoucí vztahy. V situaci odcizení se může attachmentový styl zesíleně projevovat. Osoby s úzkostným attachmentovým stylem mohou reagovat nadměrnou potřebou blízkosti, obavami z odmítnutí a neustálým vyžadováním ujištění. Naopak jedinci s vyhýbavým attachmentovým stylem mohou prohlubovat odstup, emočně se uzavírat a unikat do samoty. Tato dynamika může vytvořit další vrstvu komplikací, protože partneři často nechápou tyto hlubší motivace a reakce jeden druhého, což vede k dalšímu vzájemnému nepochopení a zranění.

Pro překonání tohoto aspektu odcizení je klíčové uvědomit si a pojmenovat tyto skryté vrstvy a začít s jejich citlivou a empatickou léčbou. Důležité je pochopit, že kromě komunikace je potřeba pracovat také s tělem, nervovým systémem a attachmentovými vzorci. Společně s terapeutickou podporou může pár začít rozplétat spletité nitky minulosti, regulovat chronickou aktivaci ANS, porozumět svým attachmentovým reakcím a postupně obnovovat vzájemnou důvěru, bezpečí a blízkost. Pro skutečné překonání odcizení potřebujeme resetovat celý nervový systém. Je důležité rozšířit okno tolerance – tedy schopnost našeho nervového systému zvládat stres a vracet se do klidu. Je třeba přepsat zažité stresové dráhy, a především obnovit tělesný prožitek bezpečí. Zásadní je také naučit partnery vzájemné ko-regulaci, tedy schopnosti vzájemně se uklidnit, podpořit a vytvořit společný pocit bezpečí.

Pochopení těchto procesů nám může pomoci uvidět odcizení nejen jako problém v komunikaci, ale jako hlubokou změnu v tělesném a emočním prožívání vztahu. Pokud si uvědomíme, že naše těla a mozky potřebují nový „restart“, můžeme se pustit do procesu, který znovu obnoví pocit blízkosti a bezpečí ve vztahu