Slovo „stud“ může znít někomu archaicky. Ve vztazích – a při jejich navazování – jej zažíváme jako pocit nedostatečnosti: máme pocit, že nejsme pro druhé dost zajímaví, přitažliví, zábavní… Pokud si v takové situaci uvědomíme, co se s námi děje, máme šanci z naučených vzorců chování vystoupit.

Stud je sociální emoce, která se rodí při kontaktu s druhými. Ovlivňuje schopnost vlastního ocenění a schopnost propojit se s druhými lidmi. V raném dětství nastane jakýsi sociální zlom, když si malé dítě uvědomí, že by ho ostatní mohli hodnotit, a začne se stydět třeba veřejně zpívat. Je to nedílná součást naší socializace.

Stud často vzniká, když se domníváme, že nějaký aspekt toho, kým jsme, jak vypadáme nebo co děláme, povede k odmítnutí ve společnosti. Izolace je v rozporu s naší vrozenou lidskou potřebou po spojení. Sebevědomý pocit studu nám pomáhá udržovat aktivní radar před jakýmkoli potenciálním rizikem ztráty sociálně podmíněných zdrojů: sounáležitosti, intimity, podpory, jídla, přístřeší atd. Funguje jako nástroj regulace asociálního chování.

Stud se soustředí na to, zda si zasloužíme lásku a sounáležitost, a často se opírá o binární měřítka "dobrého" nebo "špatného" člověka. Tím se liší od viny, výčitek svědomí nebo lítosti: ty jsou zaměřeny na nápravu chování při zachování zdravé sebeúcty. Psychoterapeut a autor Terrence Real popisuje: "Když máte výčitky svědomí, vaše pozornost se soustředí na lidi, kterým jste ublížili, a na jejich pocity. Jste pohnuti k tomu, abyste udělali vše, co je ve vašich silách, abyste vše napravili, abyste věci napravili." (Real, 2017) Pocit viny, lítost a výčitky svědomí mají tendenci umožňovat větší komplexnost sebe sama tím, že nám umožňují být "dobrými" lidmi, kteří jsou přesto občas schopni způsobit bolest druhým i sami sobě. Umožňují nám převzít odpovědnost za své činy způsobem, který podporuje seberozvoj a udržení vztahů. Stud lze také odlišit od rozpaků a ponížení, které můžeme pociťovat jako pomíjivý okamžik nechtěné společenské pozornosti vůči něčemu nepříznivému, co se nás týká nebo co se nám stalo, a zároveň vědět, že to neurčuje, kdo jsme.

K práci se studem jsou nutné čtyři kroky:

1. Uvědomím si, co se se mnou děje. Mám fyziologickou reakci, nepříjemný pocit, nějak nepatřičně se cítím.
2. Uvědomím si, čeho nejsem dost. Naše interní dialogy o naší (ne) hodnotě pocházejí ze zaběhlých schémat, takzvaných nežádoucích identit, které si vytváříme celý život. Ty je třeba objevit.
3. Třetí krok je, že aplikuju tzv. kritické myšlení a využiju tu část mozku, která mi nabídne jinou perspektivu: Jsi dost.
4. A čtvrtý krok je možná nejdůležitější: je třeba o tom celém s někým mluvit.

Stud vzniká mezi lidmi a sami ho odstranit nebo oslabit neumíme. Musíme o něm mluvit. Musíme se někomu druhému ukázat a svěřit se: „Tady jsem, nejmenší na celém světě. Tohle se mi teď děje.“ To ale neděláme, je to příliš tajné, zranitelné, a tak kolikrát ani nevíme, že jsme v zajetí emoce zvané stud, a zůstáváme s ní sami a odpojení.

Výzkum studu jasně dokazuje, že lidé často zaměňují pojmy spojené se sociálními strachy a pocity. Říkají „Já nemám sebevědomí“, ale ve své podstatě sami sobě tvrdí „Já nejsem dost…“ Sebevědomí je vědomí sebe sama. Můžeme si uvědomovat svoje nabyté kvality: mám vysokou školu, znám tolik jazyků, mám trvalý vztah… tedy věci, které mohou určovat moji sebehodnotu. Ale sebehodnota, pojem, který skoro vůbec nepoužíváme, je něco, co mám inherentně, i když nemám vysokou školu, potvrzené certifikáty a podobně. Sebevědomí je to, co mám v hlavě, co vím. Sebehodnota sídlí vevnitř, v duši. Jsme sociální bytosti, potřebujeme patřit k dané sociální skupině. Zařazování a hodnocení, kam chci patřit, je pro nás lidi tedy velmi přirozené. Jde ale o to začít kultivovat svou sebehodnotu tím, že si všimnu, do jaké míry já sáma sobě říkám, že nejsem dost. A kdy mi to slouží, a kdy naopak sama sebe připravuji o kontakt.