20 DŮVODŮ PROČ "AKTIVNÍ NASLOUCHÁNÍ" V PARTNERSKÝCH VZTAZÍCH ČASTO NEFUNGUJE

Naslouchání založené na citové vazbě je jiný level...

Technika "aktivního naslouchání" v partnerském vztahu nestačí!

Naslouchání bývá považováno za základ každé kvalitní komunikace. V dlouhodobém partnerském vztahu se však ukazuje, že technika často nestačí. Proč? Protože když nasloucháme tomu, koho milujeme (nebo s kým zápasíme), vstupujeme do prostoru, kde se odehrává mnohem víc než výměna slov. Tento článek vás provede hlubší mapou naslouchání ve třech vrstvách a dvaceti zásadních důvodech, proč je naslouchání ve vztahu někdy tak těžké — a zároveň tak důležité.

"Skutečné naslouchání nezačíná v uších, ale v odvaze být s druhým takovým, jaký právě je — a to jak na straně toho, kdo mluví, tak toho, kdo naslouchá."


1️⃣ Protože ve hře partnerů je často neviditelná nevědomá dynmika, ne jen vědomá komunikace.

Dlouhodobí partneři jsou k sobě připoutaní citově, často i traumaticky. Jejich vnitřní dítě, obranné části, zraněné části — to vše vstupuje do dialogu spolu s nimi. To znamená, že nejde jen o "slyšení slov", ale o zrcadlení hlubších vrstev — bolesti, strachu, hanby či touhy. Aktivní naslouchání, jak je běžně trénováno (reflektování, sumarizace, validace), často nezasahuje do hloubky nevědomých procesů a nevystačí na hlubší dynamiky, které mezi partnery probíhají.

„Konflikt nemusí nutně zmizet, když uznáme názor druhého, ale je téměř jisté, že se zhorší, pokud ho neuznáme… Bohužel všechny rady světa o "aktivním naslouchání" nemohou překonat šílenou tendenci reagovat na druhé obranně.“ — Michael P. Nichols

2️⃣ Protože stovky předchozích neúspěchů, zklamání a zranění vytváří obrany, které "technika" neprolomí.

Každý nový pokus o naslouchání je nasáklý historií — v dlouhodobém vztahu se při každém pokusu slyšet druhého aktivují všechny předchozí bolesti, neúspěchy a pocity, že „to stejně nemá cenu“. To vytváří zvláštní citovou mlhu, v níž aktivní naslouchání ztrácí účinnost.

„Nejde o to, že nechceme slyšet. Jsme zahlceni, reagujeme automaticky a především chráníme sebe — tím přestáváme být dostupní pro druhého.“ — Sue Johnson

3️⃣ Protože naslouchání ve vztahu je dialog nervových systémů.

V dlouhodobých vztazích nestačí vědomá snaha. Nervové systémy obou partnerů jsou často v "pohotovostním režimu" (boj-útěk-zmražení). To znamená, že i když se jeden partner snaží aktivně naslouchat, druhý ho nemusí být schopen slyšet, pokud necítí bezpečí.

„Nervový systém páru často reaguje jako celek. Pokud se jeden necítí v bezpečí, druhý to zachytí. Láska a naslouchání jsou tělesné, ne jen vědomé akty.“ — Daniel Siegel

4️⃣ Protože naslouchání ve vztahu zahrnuje odvahu být zranitelný a vydržet napětí rozdílnosti.

Ve vztahu nejde o to souhlasit nebo hned hledat řešení. Skutečné naslouchání znamená unést odlišnost — vydržet být s druhým i tehdy, když cítíme napětí nebo nesoulad. Někdy je těžké neusilovat o zahlazení rozdílů, ale právě v ochotě být s druhým v jeho jinakosti vzniká skutečné spojení.

„Naslouchání jako bytí (listening as being) vyžaduje etiku ladění — ne opravu nebo dosažení výsledku.“ — Lisbeth Lipari

5️⃣ Protože často slyšíme jen to, co se hodí do našeho příběhu

V dlouhodobém vztahu neslyšíme partnera v čisté podobě. Často zachytíme především to, co zapadá do našeho vnitřního obrazu druhého — například "toho, kdo mě nechápe" nebo "toho, kdo mě kritizuje". Jemnější nebo nová sdělení k nám mnohdy ani nedolehají a zůstávají skryta mezi řádky. Naslouchání tak není jen o tom, co druhý říká, ale i o tom, co jsme ochotni nebo schopni slyšet. Právě zde technika selhává. Aktivní naslouchání nás sice učí reflektovat slova, ale neumí nás vést k slyšení toho, co je skryté, nevyslovené a jemné — a právě to je ve vztahu klíčové.

„Každý z nás má charakteristické způsoby obranné reakce. Máme tendenci slyšet to, co potvrzuje naše vnímání světa a vztahu — a to ostatní často mizí v šumu.“
— Michael P. Nichols

6️⃣ Protože opakovatelnost vede k otupělosti

V dlouhodobém vztahu se některá témata vracejí stále dokola. To v nás často vyvolá pocit "už jsem to slyšel", a tak přestáváme opravdu naslouchat. Místo vnímání nových nuancí sklouzáváme do automatických reakcí nebo odstupu. Skutečné naslouchání ale znamená slyšet i to, co už známe — znovu a čerstvě.

"Máme tendenci reagovat na to, co je řečeno, místo abychom se soustředili na to, co se druhý snaží vyjádřit.“ — Erich Fromm

7️⃣ Protože komunikace partnerů probíhá skrze citové pouto a styly připoutání

To, jak slyšíme partnera, není objektivní. Lidé s úzkostným, vyhýbavým nebo bezpečným stylem citové vazby vnímají tytéž věty jinak. Co jeden slyší jako blízkost, druhý vnímá jako tlak nebo ohrožení. Naslouchání ve vztahu je proto vždy ovlivněné našimi ranými zkušenostmi a styly připoutání — a technika to sama o sobě nevyřeší.

„Těla partnerů jsou propojena v nervovém duetu. Pokud jeden není v bezpečí, druhý to ucítí.“ — Leslie Greenberg

8️⃣ Protože naslouchání se odehrává i mezi těly — v neurocepci a tělové reaktivitě

Vztahové naslouchání není jen věcí slov. Nervový systém neustále hodnotí, zda je druhý bezpečný. Pokud cítíme ohrožení, stáhneme se nebo ztuhneme — a slyšet druhého se stává nemožné. Ani nejlepší technika nepomůže, pokud se těla partnerů nenaladí a nevznikne mezi nimi pocit bezpečí. Nasloucháme nejen ušima, ale i nervy, dechem a svaly.

„Když se náš nervový systém necítí v bezpečí, nemůžeme být plně přítomní pro druhého. Naše tělo začne chránit samo sebe dřív, než k nám slova vůbec dojdou.“ — Deb Dana

9️⃣ Protože naslouchání není jen o tom, co slyšíme, ale i o tom, co si domýšlíme a přehlížíme

Ve vztahu slyšíme selektivně. Často zaznamenáme hlavně to, co potvrzuje naše staré příběhy o druhém — o tom, jaký "je". Tiché náznaky, změny a zranitelnosti snadno přehlížíme nebo překrucujeme. Skutečné naslouchání ale znamená všímat si i toho, co nebylo vysloveno nahlas, a slyšet mezi řádky.

„Jak skryté domněnky předurčují naslouchání.“
— Jaro Křivohlavý

1️⃣0️⃣ Protože při naslouchání často slyšíme svou projekci, ne partnera

Ve vztahu často nevidíme a neslyšíme druhého takového, jaký je. Místo toho vnímáme obrazy, které jsme si o něm vytvořili — ať už pozitivní, nebo zraňující. Každé partnerovo slovo filtrujeme přes vlastní očekávání, obavy a staré příběhy. Projekce tak často přehluší skutečný kontakt. Abychom opravdu slyšeli, musíme být ochotni odložit vlastní "očekávání" a setkat se s tím, co je teď.

„Naslouchání není pasivní příjem, ale aktivní tvoření významu — a ten často vychází víc z nás než z druhého.“ — Jurg Willi

1️⃣1️⃣ Protože naše kondice a nálada určují, jak umíme slyšet

To, jak slyšíme partnera, se mění podle toho, v jakém jsme stavu. Když jsme unavení, zahlcení nebo zranění, slyšíme slova ostřeji, hůře nebo vůbec. V dobré kondici máme větší kapacitu pro přijetí a empatii, v napětí naopak snadno sklouzneme k obrannosti. Naslouchání ve vztahu tak závisí i na tom, kdo jsme v daný moment my sami. To samé platí pro toho, kdo sdílí. 

„Ve chvílích stresu nebo nepohody ztrácíme schopnost být dostupní a slyšet jemné signály druhých.“ - Stephen Porges

1️⃣2️⃣ Protože slyšení závisí na napojení — a to někdy chybí

Naslouchání není možné, pokud jsme odpojeni. Když jsme v bojovném módu, uzavření do sebe nebo emočně vzdálení, slova druhého se k nám nedostanou. Dorazí k nám spíše něco otravného, zaviňujího či ohrožujícícho. Vztahové naslouchání vyžaduje alespoň částečné napojení — pocit, že "jsme spolu". Když napojení zmizí, slyšíme jen slova, ne význam. Obnova kontaktu je často důležitější než samotná technika.

„Ve chvílích odpojení se slyšení mění ve zkreslení. Teprve spojení umožňuje, aby slova měla šanci dopadnout.“  - Daniel Wile

1️⃣3️⃣ Protože vztahové naslouchání není individuální dovednost, ale společná disciplína

Můžeš být výborný posluchač jinde — v práci, s přáteli — ale ve vztahu nestačí, že naslouchání tvoří jen jeden. Skutečné slyšení vzniká až tehdy, když jsou přítomni oba. Pokud jeden odmítá být slyšen nebo druhý není otevřen slyšet, kruh zůstává neuzavřený. Navíc i ten, kdo mluví, nese odpovědnost — za tón, jemnost i surovost slov, která přináší. Naslouchání je akt, který tvoří dva.

„Na tango jsou potřeba dva — naslouchání ve vztahu je stejně tak sdíleným aktem jako mluvení.“
— Anne K. Fishel,

1️⃣4️⃣ Protože někdy se sdílení mění v tlak, výčitky a pokusy o předělávání a výkon

Ve vztahu se může stát, že místo opravdového sdílení začne jeden partner druhého tlačit. Slova se mění ve výčitky, manipulaci nebo skryté příkazy k tomu, jaký by "měl být" nebo co by měl dělat jinak. V tu chvíli už nejde o naslouchání, ale o boj o moc. Skutečné slyšení se uzavírá, protože nikdo nechce být slyšen jen jako problém k opravě.

„Když slova nesou tlak, agresi, ponížení či zneuznání místo autentického sdělení druhý nemá na výběr. Jen disociovaný partner zůstává "přítomný".
— Tammy Nelson

1️⃣5️⃣ Protože naslouchání závisí na emoční regulaci — a ta je někdy nedostupná

Když jsme v emočním chaosu, slyšet druhého je téměř nemožné. Vztahové naslouchání potřebuje dostatek vnitřního klidu. Pokud jsme ale zahlcení, zranění nebo reaktivní, spustí se cyklus ko-dysregulace — oba partneři se dostávají do obranných stavů. V takové chvíli slyšíme hlavně vlastní bolest nebo obranu, ne druhého.

„Když se jeden partner cítí zahlcený, druhý často reaguje podobně. Emoce jsou nakažlivé a bez vědomého úsilí o regulaci se pár může snadno ocitnout v cyklu vzájemného rozrušení.“
— Deborah Fox

1️⃣6️⃣ Protože slyšíme i hlasy minulosti — přenosy a transgenerační otisky

Když nasloucháme partnerovi, nefungujeme jako čisté tabule. Vstupují do nás vzorce z minulosti — jak nás slyšeli rodiče, jak jsme se naučili mluvit o bolesti, jak se v našem rodu zacházelo s rozdílností. Tyto nevědomé přenosy tvoří filtry a někdy i zdi, které brání slyšet partnera v přítomnosti. Skutečné naslouchání vyžaduje citlivost i k tomu, co není naše.

„Každý z nás nese hlasy minulých vztahů. Ty mohou jemně, ale vytrvale zasahovat do našich současných rozhovorů — a ovlivňovat, co slyšíme i co odmítáme slyšet.“
— Thomas Lewis

1️⃣7️⃣ Protože ve vztahu slyšíme jen tehdy, když jsme napojeni i na sebe

V běžném rozhovoru nám často stačí být přítomní a sledovat druhého. V partnerském vztahu ovšem nestačí jen "dávat pozor". Když nejsme v kontaktu sami se sebou — když jsme zahlcení, ve vnitřním stresu nebo naštvaní — slyšíme partnera zkresleně, nebo vůbec. V dlouhodobém vztahu se totiž dotýkáme citlivých míst. Abychom opravdu slyšeli, musíme nejprve slyšet sami sebe a regulovat vlastní vnitřní svět. Jinak reagujeme spíš obranně než otevřeně.

„Bez vnitřního klidu a zpřítomnění v sobě se druhý stává jen zvukem — slyšíme, ale nespojujeme se.“
— Lisbeth Lipari,

1️⃣8️⃣ Protože cyklus zranitelnosti nezajímají naše záměry

Ve vztahu nejsme jen dva dospělí lidé v přítomném okamžiku. Každý z nás si nese své zranitelnosti a naučené adaptivní "strategie přežití" z minulosti. Když se jeden cítí ohrožený, spustí svou obrannou reakci — a ta často aktivuje zranitelnost druhého, který reaguje svým vlastním přežitkovým módem. Tak vzniká cyklus, ve kterém se partneři vzájemně spouštějí a ztrácejí schopnost slyšet a být slyšeni.

„Když partneři jednají na základě své spučtěné citlivosti a strategie přežití, často se chovají sebereferenčně a defenzivně a mohou být slepí k pohledům, potřebám, zranitelnostem a perspektivám druhého.“
— Mona Fishbane & Michele Scheinkman

1️⃣9️⃣ Protože partnerství vytváří extrémní citlivost na neverbalní a paravelbální prvky

Mezi partnery je neverbální a paraverbální rovina nesmírně citlivá. Tón hlasu, rytmus řeči, výraz tváře nebo ticho často mluví hlasitěji než samotná slova. Jeden povzdech nebo chladný tón mohou převážit nad obsahem. Vztahové naslouchání proto vyžaduje vnímání jemných signálů — a také ochotu nezastavit se jen u toho, co "bylo řečeno".

„Vztah není tvořen jen slovy, ale tím, jak jsou nesena. V tónu hlasu a tichu často leží skutečný význam.“
— John Gottman

2️⃣0️⃣ Protože slyšíme skrze svůj vnitřní obraz partnera

V dlouhodobém vztahu nemluvíme a nenasloucháme "čistě". Každý z nás nosí v sobě vnitřní obraz druhého — jaký "je", co "dělá", jak "reaguje". Tento obraz nás chrání, ale i omezuje. Často slyšíme partnera skrze filtr našich zranění, zkušeností a domněnek. Skutečné naslouchání začíná tam, kde jsme ochotni pustit na chvíli svůj příběh o druhém a slyšet ho takového, jaký je právě teď.

„To, co slyšíme, není jen to, co bylo řečeno — je to to, co nám o druhém už dávno říká náš vlastní vnitřní obraz.“
— Harville Hendrix

A dva bonusové na závěr: 

2️⃣1️⃣ Protože v nás naslouchají i vnitřní části — a ty spolu často nejsou v souladu

Ve vztahu neslyšíme druhého jen jako jednotná bytost. Naslouchají v nás různé části — klidné, otevřené, ale i zraněné, odmítající nebo obranné. Stejně tak partner, který mluví, často nepromlouvá jako jeden hlas, ale jako celý vnitřní tým složený z různých potřeb, bolestí a obav. Často se tak děje, že nekomunikuje "já a ty", ale "části ve mně a části v tobě". Někdy zraněná část slyší kritiku tam, kde druhý pouze vyjadřuje potřebu. Někdy obranná část reaguje zavřením tam, kde by jiná část chtěla slyšet a být slyšena.

Skutečné naslouchání ve vztahu se proto neodehrává pouze mezi slovy, ale mezi částmi dvou vnitřních světů. Vyžaduje vnitřní všímavost, kdo ve mně právě slyší, kdo odpovídá — a odvahu otevřít prostor pro celistvější a soucitnější naslouchání, které zahrnuje všechny naše vnitřní hlasy.

„Často slyšíme a reagujeme ne jako celek, ale jako jednotlivé části, které se právě cítí ohrožené, zraněné nebo odmítané. Naslouchání druhému začíná nasloucháním sobě.“
— Richard Schwartz

2️⃣2️⃣ Protože někdy nasloucháme jako "hodní" partneři — ale neautentičtí

Naslouchání ve vztahu může být i klamavě hladké. Pleaser — část v nás, která se bojí konfliktu a touží být přijatelná — často naslouchá druhému, aniž by skutečně slyšela. Nezapojuje svou pravdivost, neodráží skutečný kontakt. Jen přikyvuje, vyhýbá se ostrým místům a udržuje klid na povrchu. Takové "hodné naslouchání" však vztah ochuzuje. Druhý ztrácí pocit, že je skutečně slyšen, a vztah se postupně mění v prázdný prostor bez živého a pravdivého setkání.

„Když nasloucháme jen proto, abychom nezpůsobili bolest nebo abychom byli přijati, ve skutečnosti neposloucháme druhého — chráníme sami sebe.“
— Terrence Real


A mohli bychom pokračovat... Ale co z toho plyne?

Naslouchání v dlouhodobém partnerském vztahu je umění, které výrazně přesahuje rámec komunikačních technik. Není to dovednost, kterou si jednou osvojíme a budeme mít navždy k dispozici. Ve skutečnosti je naslouchání v partnerství proměnlivý a citlivý proces, do kterého neustále vstupují mnohé vrstvy — naše historie, emoční zranění, tělesné reakce, vztahové dynamiky i hluboké nevědomé vzorce. To, co bylo včera snadné, může být dnes téměř nemožné, a to, co jsme kdysi slyšeli jasně, se dnes může ztrácet v šumu vnitřních obranných mechanismů nebo únavy.

 

Ve vztahu totiž nikdy nejde jen o slova. To, co slyšíme a jak na to reagujeme, je vždy ovlivněno nejen tím, co a jak druhý říká, ale i tím, jak ho v tu chvíli vidíme, jaký máme vnitřní obraz jeho osoby, jak jsme schopni vnímat jeho jinakost nebo jakou kapacitu máme právě teď nést vlastní nepohodlí. V partnerském naslouchání se potkávají dva světy. Nejde jen o to slyšet obsah sdělení, ale i o to vnímat jemné nuance tónu, těla, ticha a emocionálního podtónu. Jde o odvahu vydržet v napětí, neuhýbat před odlišností a nechat druhého existovat takového, jaký je, i když se to dotýká našich zranitelností.

 

Právě v těchto chvílích se láme rozdíl mezi mechanickým nasloucháním a hlubokým, vztahovým slyšením. Ve vztahu totiž často neslyšíme jen partnera, ale také sami sebe — své touhy, obrany, očekávání i staré bolesti. Naslouchat ve vztahu tak znamená být v přímém kontaktu nejen s druhým, ale i se sebou. Někdy je to nesmírně těžké. A přece právě to tvoří jednu z nejzásadnějších cest k opravdovému spojení. Skutečné naslouchání ve vztahu tedy není technika ani strategie. Je to způsob bytí v kontaktu — se sebou, s druhým i s tím, co mezi námi žije, i když o tom zrovna nemluvíme. Možná právě proto je naslouchání jedním z největších a zároveň nejkřehčích darů, které si mohou partneři navzájem dát.

 

Více najdete v našem online kurzu.

Přidejte se kdykoliv.  365 dní právě pro vás:)