Proč se mnou nemluví?

Vyhýbání se konfliktům ve vztahu: Co když za tím není strach z hádky, ale vlastní tělo?

Skryté důvody, proč se vyhýbáme rozhovorům - 3 autonomní systémy

Nejde o slova, ale o stav těla: proč některé rozhovory vůbec nezačneme 

Jeden z důvodů, proč se ve vztazích vyhýbáme hlubším, citlivým nebo konfrontačním rozhovorům, není ten, že bychom nevěděli, co říct. A často to není ani strach z reakce partnera. To, čeho se bojíme nejvíc, je stav, do kterého nás takový rozhovor hodí. Ten zvláštní nepříjemný tělesný pocit, který přichází, když jsme zranitelní, když čelíme nesouhlasu, když nevíme, jak to dopadne. Často neumíme ten pocit pojmenovat. Jen víme, že se v tu chvíli cítíme hodně mizerně, nepříjemně.. (asi bychom to možná ani nenazvali ohroženě, ikdyž si naše nervová soustava myslí zcela něco jiného).

Tělo se stáhne, dech se zadrží, žaludek ztuhne. Myšlenky se rozutečou, nebo naopak roztočí do spirály. A my nechceme znovu zažít tenhle vnitřní chaos, tohle vnitřní ne-bezpečí. Proto tak často přecházíme konfliktní témata, říkáme „to nemá cenu“, „radši klid“, nebo naopak jdeme do boje, protože boj je někdy méně děsivý než pocit bezmoci. Ale skutečný důvod je to, že náš nervový systém se necítí bezpečně. A pokud ho neznáme, pokud mu nerozumíme, tak se těchto stavů přirozeně bojíme. Je to stejné, jako kdybychom měli sednout do auta, které se najednou rozjede a my netušíme proč, ani kam. Mnozí z nás se raději do takového „auta“ znovu neposadí – tedy do rozhovoru, který by nás mohl rozjet. A tak zůstáváme potichu. Chdíne kolem horké kaše a tváříme se, že je všechno v pohodě. A tím se ještě víc ztrácíme ze spojení.

Proč mlčení není klid, ale strategie přežití 

  • Ztrácíme kapacitu pro zvědavost.
  • Zkresluje se naše vnímání reality.
  • Náš mozek přepíná do obranného režimu, kde začíná fungovat tzv. vztahové nebo vztahovačné ucho – jak to pojmenoval Friedemann Schulz von Thun.
  • Místo toho, abych slyšel: „Chci s tebou mluvit, protože jsi pro mě důležitý“, slyším: „Zase jsem selhal.“
  • Emoční část mozku (zejména amygdala) spouští stresovou reakci a tělo zaplavují stresové hormony, které podporují reaktivitu, nikoli reflexi.
  • Aktivují se obranné části (v IFS slova smyslu) a u mnoha z nás se přidávají i tzv. démoni – silně zraněné části, o kterých píše Sue Johnsonová, a které přinášejí vnitřní hlasy: „Nejsi dost. Jsi opuštěný. Nikdy nebudeš slyšet.“

Když se tohle všechno spojí, rozjede se eskalační spirála. A není divu, že se tomu raději vyhneme. Mlčení pak není strategie klidu. Je to strategie přežití. Ne proto, že bychom byli líní, nebo že bychom nechtěli vztah budovat. Ale proto, že jsme ve skutečnosti už napůl vypnutí – nebo připravení kdykoli vypnout, když se situace vyhrotí. Mlčíme dřív, než se něco stane. Hlavně nic neaktivovat. Hlavně žádné riziko..

Nevyhýbáme se rozhovorům. Vyhýbáme se roztočené vnitřní lavině

Představ si následující situaci. Tvoje partnerka ti něco vyčítá. Mluví klidně, ale ty cítíš, jak se ti stahuje žaludek. Hlava ti jede na plné obrátky. Srdce buší. Čekáš, až skončí – abys mohl vysvětlit, bránit se, nebo… utéct? A i když se rozhodneš zůstat, tvé tělo je dávno někde jinde. Tohle není znak neschopnosti. Je to tvůj nervový systém v akci. Přesněji řečeno – autonomní nervový systém, který zcela mimo vědomí vyhodnocuje, zda jsi v bezpečí. A pokud vyhodnotí, že ne, převezme řízení.

Tvůj mozek nemusí mít logické důvody. Stačí drobný tón, pohyb obočí, nebo známá fráze – a celý systém vyhodnotí situaci jako nebezpečnou. Okamžitě přejde do pohotovosti: buď tě připraví k boji (výčitky, obrana, argumenty), nebo tě stáhne (mlčení, zmražení, odchod). To, co se děje, není často tvá volba – je to automatická reakce systému bdělosti nebo ochrany.

Od spojení k obraně: když nás tělo přehodí na autopilota 

Neznám vás, ani vaše partnery. To, co zde nabízím nemá sloužit jako aliby důvod přoč máte dát pokoj svému protějšku, nebo čím se máte bránit, aby toho druhý nechal. Jde spíše o hledání skutečných důvodů a porozumění, abyste se konečně, možná po letech, mohli na průběh toho co se vám děje podívat trochu jinak. 

Pojďme se tedy podívat co se děje ve vašem tělě, a jak skutečným zlodějem vašeho napojení, bezpečí, zájmu a vztahu není žádná minulost, nikdo druhý, ale vaše tělo. Pojďme se podívat co se v něm dějě. Pojdme se podívat do vaší nervové soustavy, která reaguje po svém přes tzv. autonomní stavy. 

Autonomní stavy nejsou jen „pocity“, jsou to celotělové nastavení, které ovlivňuje naši schopnost vnímat, reagovat a komunikovat. Na škále od klidu a propojení, přes životní stres a boj/útěk, až po stažení nebo úplné vypnutí, se v závislosti na vnímaném (ne)bezpečí přepínají tři hlavní systémy:

🟡 Prosociální systém (žlutá): umožňuje propojení, empatii a zvědavost – zde jsme nejvíce schopni naslouchat, chápat, cítit druhého.

🔴 Systém bdělosti (červená): zajišťuje výkonnost, pohotovost, ale také obranu, útok a nedostatek kapacity naslouchat – přebíjí vnímání.

🔵 Ochranný systém (modrá): stahuje tě do úsporného režimu, vypíná zapojení, může vést k odtažitosti, apatii či úplnému odpojení.

 Zásadní otázka nezní: "Proč mě neposloucháš?" ale spíš: "Ve kterém stavu tě teď zastihla moje slova?"

Tři řídicí systémy našeho těla: Kdo sedí za volantem? 

Náš autonomní nervový systém se stará o naši vnitřní rovnováhu – automaticky a bez vědomého úsilí. Je to jako řízení auta, které se přizpůsobuje terénu bez toho, abychom museli pokaždé sáhnout po volantu. Aby tento systém zvládal širokou škálu situací, má k dispozici tři různé „řidiče“ – tři autonomní režimy, které střídavě přebírají kontrolu podle toho, jak bezpečně nebo ohroženě se cítíme.

🟡1. PROSOCIÁLNÍ SYSTÉM – nervový základ lidské blízkosti, v roli regulátora a spojky (ventrální parasympatikus)

Prosociální systém je nejmladší část našeho autonomního nervového systému – a zároveň ta, která z nás dělá sociální bytosti schopné lásky, empatie, hravosti a klidného kontaktu. Je to systém, který nás drží ve stavu spojení, nejen se sebou, ale i s druhými. Když je aktivní, tělo i mysl dostávají signál: „Jsi v bezpečí. Můžeš důvěřovat. Můžeš být s druhým a zároveň zůstat sám sebou.“

Co se děje v těle, když je prosociální systém aktivní?

  • dech je hluboký a klidný
  • srdeční rytmus je vyrovnaný
  • výraz ve tváři je otevřený, uvolněný
  • hlas je měkký, ladí s emocemi
  • máme kapacitu vnímat druhého i zůstávat ve spojení se sebou

Tohle není jen stav „pohody“. Je to neurobiologický základ pro kvalitní mezilidskou komunikaci.

Právě díky tomuto systému dokážeme:

  • naslouchat, aniž bychom hned hodnotili
  • vést zranitelný rozhovor, aniž bychom spustili obranu
  • vnímat, co druhý cítí, a neztratit přitom kontakt sami se sebou

Proč je prosociální systém tak důležitý pro vztahy?

Když je aktivní, jsme schopni přijímat zpětnou vazbu bez defenzivity, být zvědaví místo podezřívaví, ustát konfliktní téma, aniž bychom se odpojili nebo útočili, a také dokážeme přecházet mezi rozdílnými pohledy bez ztráty stability. 

Ale pozor: prosociální systém je citlivý jako květina.
Jakmile se zvýší vnitřní napětí nebo vnímání ohrožení, stahuje se jako první. A místo něj přebírá řízení systém bdělosti (boj/útěk) nebo ochranný systém (stažení, odpojení). Proto je tak těžké udržet klid, když se cítíme ohroženi – tělo už mezitím přepnulo do jiného režimu.

Co posiluje prosociální systém? 

  • bezpečný kontakt s druhým člověkem
  • vědomý dech a klidné dýchání
  • příjemná blízkost, dotek, pohled do očí
  • pocit, že jsme slyšeni, přijímáni a že se nemusíme bránit
  • přítomnost laskavého hlasu (včetně vlastního vnitřního hlasu)

Prosociální systém je jako domovská základna – místo, kam se náš nervový systém touží vracet. A ve vztazích je to základna pro skutečné naslouchání, empatii a obnovu důvěry.

Zobrazit víceZobrazit méně

🔴 2. SYSTÉM BDĚLOSTI (OSTRAŽITOSTI) – nervový poplachový režim (sympatikus)

Pokud si tělo představíme jako auto, tento systém plynovým pedálem. V běžném dni vám pomáhá zůstat bdělí a aktivní, reagovat na okolí, vzrušovat se nebo cvičit. Přístup tohoto systému ke stresu a nebezpečí je být připraven a jednat! Tlačí vaše tělo do vysokých otáček a připravuje se na boj nebo útěk. 

Systém bdělosti je jako vnitřní poplachový systém. Vznikl dávno v průběhu evoluce – ve světě, kde přežití záviselo na tom, jestli si včas všimneš pohybu ve křoví, jestli uslyšíš neobvyklý zvuk, nebo ucítíš napětí ve vzduchu. Dnes už nám na každém kroku nehrozí smrtelné nebezpečí, ale náš nervový systém stále vyhodnocuje ohrožení velmi rychle, podprahově a často zcela bez našeho vědomí.

Ve chvíli, kdy systém bdělosti převezme vládu, tělo se připravuje na boj nebo útěk. Dýchání se zrychluje, srdce bije silněji, svaly se napínají. Mozek přepíná z pomalého reflektivního režimu do rychlého, instinktivního módu. Tvoje pozornost se zužuje, hodnotíš rizika, vyhledáváš chyby a náznaky útoku – v obličeji partnera, v jeho tónu, v jednotlivých slovech. Začínáš slyšet jinak. Už nenasloucháš, co ti partner říká – slyšíš jen hrozby. A partnerova slova, i když nejsou nepřátelská, tě zraňují nebo rozčilují, protože vnímáš, že jsi v nebezpečí. Tvůj nervový systém si to nepřeje vyřešit – chce tě ochránit.

Co se děje ve vztahu, když aktivní je bdělost?

Právě v těchto chvílích dochází ve vztazích k největším nedorozuměním a zraněním. Místo toho, abychom slyšeli druhého, začneme slyšet staré vnitřní příběhy: „Zase tě kritizuje.“, „Jsi neschopný.“, „Ona chce mít navrch.“, nebo „Nedává ti prostor.“

Naše tělo už je napůl ve válce, i když v místnosti zatím panuje ticho. Prosociální systém se stahuje, s ním i schopnost empatie, zvědavosti, kontaktu. Vědomý rozhovor se mění na přestřelku mezi aktivovanými systémy. A v tu chvíli už nejde o obsah – jde o přežití. I běžná poznámka může spustit explozi.

Proč se to děje tak snadno?

Systém bdělosti je rychlejší než naše vědomí. Funguje na principu "raději falešný poplach než přehlédnuté nebezpečí". Pokud jsme v minulosti zažili opakované zranění, odmítání, zesměšnění nebo přetížení, stává se náš systém ještě citlivější.
Přepíná do pohotovosti při každém náznaku, že bychom mohli být znovu zraněni.

A tak se učíme rozhovorům vyhýbat. Ne protože bychom byli líní nebo necitliví. Ale protože víme (nebo spíš naše tělo ví), že by mohlo být znovu zasaženo. Abychom tomu předešli, mlčíme, bojujeme, nebo utíkáme – ještě než vůbec slyšíme, co druhý doopravdy říká.

Co s tím?

Základním krokem není kontrola slov, ale obnova vnitřního pocitu bezpečí. Když poznáme, že jsme právě v režimu bdělosti, nemusíme si nic vyčítat – stačí to rozpoznat a zpomalit. Dýchat. Uvědomit si nohy na zemi. Dát tělu signál, že v tuto chvíli nejsme v nebezpečí. Nejde o to stát se „klidným člověkem“, ale o to získat volbu – mluvit z místa, které není jen reakcí.
Protože pokud systém bdělosti řídí náš rozhovor, nevnímáme partnera – vnímáme jen ohrožení.

 

Zobrazit víceZobrazit méně

🔵 3. OCHRANNÝ SYSTÉM – když se tělo stahuje, vypíná a odpojuje. tělo v roli brzd (dorzální parasympatikus)

Ochranný systém je nejstarší část našeho autonomního nervového systému. Není rychlý ani výbušný jako bdělost, ani jemný a přítomný jako prosociální propojení. Je to nouzová brzda – tělesná strategie typu „Je toho moc. Nejde to zvládnout. Radši se stáhni. Zmiz. Přestaň cítit.“

Zatímco systém bdělosti tě aktivuje k boji nebo útěku, ochranný systém tě zpomalí, utlumí nebo odpojí. Někdy je to jemné – ztrácíš zájem o rozhovor, jsi unavený, odpovídáš jednoslovně. Jindy je to silnější – přestaneš vnímat, přestaneš cítit, díváš se „skrze“ partnera, tvář je prázdná, tělo strnulé. Tento stav je často zaměňován za nezájem, apatii, chlad nebo pasivní agresi. Ale ve skutečnosti jde o reakci nervového systému, který už nemá kapacitu dál zvládat tlak.

Jeho úkolem je šetřit energii, regenerovat a odpočívat. Ve zdravém režimu tě podporuje při spánku, trávení, zotavování. Ale pokud tělo vyhodnotí, že už není možné utéct nebo bojovat – nastává stažení, zamrznutí nebo až úplné vypnutí.

Jak to vypadá v těle?

  • dech je mělký nebo zadržovaný
  • oči se vyhýbají kontaktu nebo „vyhasnou“
  • tvář je nehybná, bez mimiky
  • tělo je ztuhlé nebo naopak bezvládné
  • člověk mluví tiše, pomalu, nebo vůbec
  • přestává vnímat své tělo i okolí

Tohle není volba. Je to biologická reakce na bezmoc, zahlcení, přetížení. Tělo se snaží chránit před ještě větší bolestí tím, že snižuje svou aktivitu na minimum.

Jak se to projevuje ve vztahu?

Když je aktivní ochranný systém, ve vztahu mizí kontakt. Jeden z partnerů přestává odpovídat, nevyjadřuje emoce, vypadá, jako by byl „duchem nepřítomen“. Partner může reagovat frustrací: „Ty mě ignoruješ!“, „Tobě je to jedno!“, což však jen dál zvyšuje tlak – a ochranný systém se stahuje ještě víc. Ve skutečnosti ten, kdo mlčí nebo nereaguje, nechce zraňovat – chce přežít. Často sám nechápe, proč nedokáže mluvit, proč je z něj najednou „prázdný člověk“. Nechápe, proč se nedokáže zapojit, proč se stáhl, proč „z něj nic neleze“. Uvnitř ho svírá ticho, které není klidné – ale plné napětí. 

Ochranný systém přebírá kontrolu, když:

  • jsme dlouhodobě přetížení, bezmocní, vyčerpaní,
  • jsme zahlceni emocemi, které nemáme jak regulovat,
  • kontakt s druhým se stává příliš ohrožujícím, příliš bolestivým,
  • jsme uvězněni v opakujícím se konfliktu, bez vyhlídky na porozumění.

Tento stav dobře znají lidé, kteří vyrůstali v prostředí, kde nebylo bezpečné cítit, kteří se v dětství naučili, že emoce jsou nebezpečné, nebo že kontakt s druhými vede k odmítnutí, ponížení, či trestu. Kde emoce byly vnímány jako slabost, jako zátěž, nebo jako spouštěč trestu. U nich se ochranný systém často aktivuje předem – raději vypnout, než být zasažen.

A co s tím?

Základem je rozpoznání: „Tohle nejsem já, který mlčí z nezájmu. To je moje tělo, které mě chrání.“ 

Následovat může:„Jsem v ochraně. Moje tělo se snaží přežít.“

  • jemný pohyb, protřepání rukou, nohou, zívnutí,
  • pauza bez výčitek, klidné dýchání, návrat k tělu,
  • vyhledat kontakt, který není invazivní – být vedle druhého v tichu, aniž bych musel hned mluvit,
  • vrátit se k tělu přes dech, dotek, přítomnost, tlak chodidel, nebo jen vědomé uzemnění.

Není třeba vynucovat spojení dřív, než tělo bude připravené. Ale zároveň je dobré vědět: dlouhodobé uvíznutí v tomto stavu ničí jak zdraví, tak vztahy. Proto je klíčové se k sobě laskavě vracet – pomalu, bez tlaku, ale s vědomím, že život je tam, kde je kontakt. Ochranný systém není porucha. Je to strategie přežití, kterou si tělo osvojilo ve chvílích bezmoci. Ale stejně jako při zamrznutí vody – i tady je možný návrat do pohybu. Potřebujeme jen bezpečný prostor, čas a soucit. Protože ve stavu vypnutí se rozhovor nevede. Vede se tichá válka o přežití.

Zobrazit víceZobrazit méně

Závěr: Umění naslouchání začíná v těle

Možná jste si mysleli, že naslouchání je dovednost. Něco, co se dá natrénovat jako parafráze, zrcadlení nebo správné kladení otázek. Ale hluboké naslouchání – to, které skutečně propojuje – nezačíná v uších. Ani v hlavě. Začíná v těle. Náš nervový systém neustále sleduje své okolí a vyhodnocuje, zda jsme v bezpečí. Každou vteřinu, bez vědomého úsilí, posuzuje tóny hlasu, výrazy ve tváři, jemné náznaky napětí či přijetí. Na základě těchto signálů pak přebírají řízení různé autonomní systémy – někdy se otevřeme a propojujeme, jindy se uzavíráme, bráníme nebo vypínáme. A právě to vysvětluje, proč je v některých chvílích těžké naslouchat:

  • Proč se najednou stáhneme, mlčíme nebo bouchneme.
  • Proč i obyčejná věta od partnera zní jako útok.
  • Proč ztrácíme empatii, když jsme ve stresu.
  • A proč někdy nedokážeme zůstat v rozhovoru, i když po tom toužíme...

To není selhání. To je signál, že se náš systém necítí bezpečně. Umění naslouchání proto nespočívá jen ve vnější technice, ale především v citlivosti k sobě. V tom, že se naučíme rozpoznávat své autonomní stavy. Že se nebudeme divit, když nejsme přítomní – ale zeptáme se: „Co právě potřebuje moje tělo, abych mohl být znovu tady?“ Protože když se tělo cítí v bezpečí, otevře se prostor pro vztah. Pro zvědavost, pro empatii, pro skutečný zájem o druhého. A tehdy naslouchání přestává být technikou – a stává se tím, čím opravdu je: prostorem pro spojení.

Více najdete v našem online kurzu.

Přidejte se kdykoliv.  365 dní právě pro vás:)

PROHLÉDNOUT PROGRAM
UMĚNÍ NASLOUCHAT