• Komunikační čtverec: Tento model ilustruje, že každé sdělení má čtyři aspekty: věcnou informaci, sebeodhalení, vztah a apel. Zdůrazňuje složitost komunikace a potřebu uvědomění si těchto dimenzí, aby se předešlo nedorozuměním (Bünzli & Eppler, 2024).
• Vnitřní tým: Tento koncept zahrnuje rozpoznání různých hlasů nebo perspektiv uvnitř sebe sama, což se podobá vnitřnímu dialogu, který může ovlivnit způsob komunikace navenek. Vychází z psychologických teorií sebeuvědomění a vnitřního řešení konfliktů (Bünzli & Eppler, 2024).
• Hodnotový čtverec: Tento rámec pomáhá jednotlivcům vyvažovat protichůdné hodnoty, čímž podporuje diferencovanější chápání osobních a organizačních hodnot. Vychází z psychologických poznatků o hodnotových systémech a kognitivní disonanci (Bünzli & Eppler, 2024).

• Sigmund Freud a raná psychoanalýza (1856–1939) ve svých raných pracích, ovlivněných spoluprací s Breuerem, uvažoval o mnohočetné osobnosti jako o modelu pro pochopení psychiky. Freudovo zaměření se však posunulo směrem k represi, což vedlo ke snížení důrazu na disociaci a mnohočetnou osobnost v psychoanalýze. Přesto Freudovy pozdější úvahy o identifikaci a rozštěpení spolu s Fairbairnovou teorií objektních vztahů pokračovaly ve zkoumání rozdělení osobnosti na části (Berman, 1981).  Freudova psychoanalytická teorie osobnosti byla jednou z prvních, která přišla s konceptem rozdělení osobnosti. Freud rozdělil lidskou psychiku na tři části: Id, Ego a Superego. Kde Id velmi zjednodušeně představuje primitivní instinkty a impulzy, Ego zajišťuje racionální a logické rozhodování a Superego zahrnuje morální hodnoty a ideály. Tento model naznačoval vnitřní konflikty mezi různými částmi osobnosti.
• Heinz Kohut a psychologie sebe sama: Psychologie sebe sama Heinze Kohuta zavedla koncept „vertikálního rozštěpení“, kdy se osobnost dělí na odlišné sektory. Toto rozdělení je považováno za obranný mechanismus, který se vyvinul v reakci na rodičovské vlivy v dětství. Kohutova práce zdůrazňuje roli rodičovské komunikace při utváření tohoto rozdělení, což je v kontrastu s tradičními psychoanalytickými názory, které se zaměřují na pudy a obrany (Chessick, 2000).

• Carl Gustav Jung (1875-1961) vyvinul vlastní teorii nevědomí, ve které rozlišoval mezi individuálním a kolektivním nevědomím. Vyvinul diferencovaný model, ve kterém hrají roli archetypální části, komplexy, kolektivní a osobní části. Vidí „já“ (Selbst) jako výsledek splynutí vědomí a nevědomí. Každá osobnostní část je nesena základní archetypální (univerzální) částí. Při práci s částmi se tak lze dostat do kontaktu s hlubší archetypální vrstvou pomocí různých technik. Komplexy jsou rušivé části, kterými je člověk silně pohlcen. Stejně jako části osobnosti mají podle Junga komplexy vlastní vůli, ale působí pod povrchem vědomí.

• Psychodynamické přístupy - práce s vnitřními částmi je také ovlivněna psychodynamickými teoriemi, zejména z konceptu nevědomí a obranných mechanismů. Ve "vnitřním týmu" se mohou objevit různé "role", které odrážejí různé aspekty nevědomé mysli a obranných mechanismů, které vznikají v reakci na vnitřní konflikty nebo vnější tlaky.

• Erik Erikson (1902–1994): Erikson rozšířil Freudovu teorii do psychosociálního kontextu a přišel s teorií osmi stadií psychosociálního vývoje, které se zaměřují na vývoj identity a osobnosti v průběhu života. Jeho práce se zaměřila na dynamiku mezi vnitřními potřebami jednotlivce a vnějšími sociálními vlivy. Tento koncept je důležitý z hlediska různých vývojových fází, ve kterých se mohou vyvíjet různé mal/adaptivní postavy.

• Humanistické a existenciální přístupy - Carl Rogers (1902–1987) a Abraham Maslow (1908–1970): Rogers a Maslow, jako představitelé humanistické psychologie, se zaměřovali na rozvoj osobnosti prostřednictvím sebeaktualizace a prožívání autentického já. Rogers přišel s konceptem "self" (já), který zahrnuje "ideální já a reálné já", a zdůrazňoval význam kongruence mezi těmito dvěma částmi. Humanistická psychologie ovlivnila koncept práce s vnitřními částmi v přístupu k vnitřním konfliktům a komunikaci. Koncept "vnitřního týmu" zahrnuje vnitřní dialog mezi různými částmi sebe sama, což je podobné Rogersově konceptu kongruence (harmonie mezi vnitřními a vnějšími zkušenostmi, hledání rovnováhy mezi ideálním a reálným já).

• Transakční analýza - Erik Berne (1910-1970) - práce s vnitřními částmi integruje prvky transakční analýzy. Transakční analýza rozděluje osobnost na tři hlavní ego stavy: Dítě, Dospělý a Rodič. V kontextu "vnitřního týmu" však jde dál a rozlišuje více vnitřních hlasů či "členů týmu", kteří mohou reprezentovat různé vnitřní potřeby, hodnoty nebo postoje. Konpcet "vnitřního týmu" může být viděn jako rozšíření této myšlenky, kde jsou jednotlivé části osobnosti (nebo "hlasy") více diverzifikované a specifické. Zatímco Berne se zaměřuje na tři základní ego-stavy, vnitřní tým předpokládá existenci více "hlasů" nebo aspektů, které v různých situacích vystupují na povrch.

• Gestalt terapie, vyvinutá Fritzem Perlsem (1883 - 1970), se zaměřuje na sebepoznání a integraci různých aspektů osobnosti. Gestalt terapie využívá „techniku ​​židle“, aby si klient uvědomil, co se děje v jeho vnitřním světě. V Gestalt terapii spolu různé části vstupují do rozhovoru, Pokud se na vnitřní části osobnosti podíváme optikou Gestalt terapie, zaměřujeme se na dynamiku, která je více procesní než statická. V Gestaltu jde o to, jak se různé části projevují v přítomném okamžiku a jak ovlivňují celkový pocit „celistvosti“ nebo „fragmentace“. Gestalt terapie se také zaměřuje na polaritu – tedy na to, jak různé části osobnosti mohou být v protikladu. Zde jsou některé části, které bychom mohli identifikovat v Gestalt terapii. („Já“ a „Ne-já“, Prožívající vs. kontrolující část, Polarita: Top dog vs. Under dog,  Přizpůsobující se vs. autentická část, Kontaktující vs. izolující část, část na popředí vs. na pozadí…)

• Psychodrama  je neodvatně spojeno s Jacobem L. Morenem (1889 - 1974) - metoda psychodramatu předpokládá, že části svých problémů se můžeme zbavit tak, že konfliktní situace které s námi rezonují zahrajeme jako roli v divadle. To nám umožňuje projít bariérou bloků a zábran, které nám bránily problém zpracovat a komunikovat o něm. Využívá se k tomu divadlo, tanec i pantomima. Psychodrama, tak jak ho zavedl Jakobem Levy Moreno tvoří spolu s rodinnými rekonstrukcemi a socháním Virginie Satirové a hypnoterapií Miltona Ericksona základ, který dál rozvíjí metoda rodinných konstelací Berta Hellingera.
• Komunikační teorie a systémy - Paul Watzlawick, Gregory Bateson a další představitelé Palo Alto školy se zaměřovali na to, jak komunikace ovlivňuje naše vnímání reality a mezilidské vztahy. Jejich teorie se soustředí na to, jak komunikační procesy utvářejí nejen vnější vztahy mezi lidmi, ale také vnitřní vztahy uvnitř osobnosti.

  Práce s částmi využívá tyto principy k pochopení "vnitřního týmu" osobnosti, kde různé části (nebo "hlasy") komunikují mezi sebou. Podobně jako v interpersonální komunikaci mohou být tyto vnitřní hlasy v konfliktu, mohou se doplňovat nebo mohou spolupracovat k dosažení určitého cíle.

• Systémové myšlení - přístup Gregoryho Batesona zahrnoval koncepty jako systémová zpětná vazba, cirkulární kauzalita a vztahová dynamika. Práce s vnitřními částmi integruje tyto koncepty do své práce tím, že "vnitřní tým" chápe jako dynamický systém, ve kterém jednotlivé části komunikují a ovlivňují se navzájem prostřednictvím zpětných vazeb. Ve "vnitřním týmu" tak může dojít k tomu, že jeden vnitřní hlas reaguje na jiný způsobem, který je podobný reakcím v systémech lidské komunikace, což vytváří složité vzorce chování a emocí. Tento přístup je klíčový pro pochopení, jak vnitřní části osobnosti vytvářejí své vlastní dynamiky a jak tyto dynamiky mohou vést k vnitřním konfliktům nebo harmonii.
• Kognitivní a behaviorální přístupy - Vnitřní postavy mají svůj „charakter“ – nejde jen o emoční stav. Vnitřní tým se také zabývá analýzou myšlenkových vzorců a vnitřního dialogu, což je v souladu s kognitivními a behaviorálními přístupy (např. Kognitivně-behaviorální terapie - KBT). Ačkoli Schulz von Thun nepracuje přímo s metodikou KBT, některé jeho metody pro práci s vnitřním dialogem a analýzou "vnitřních hlasů" mohou být použity ke změně maladaptivních myšlenkových vzorců.
• Schéma terapie vyvinuta Jeffrey E. Youngem (1950). Aplikuje se u lidí s poruchami osobnosti a chronickými příznaky, kdy tito lidé nepostupují v jiných formách terapie. Schématická terapie kombinuje dřívější formy terapie, jako je kognitivně behaviorální terapie, psychoanalytická teorie objektového vztahu, teorie připoutání a Gestalt terapie.

  „Režim schématu“ se skládá ze shluku schémat, ve kterých se používají určité styly zvládání, jako je vyhýbání se nebo kompenzace. Životní události, které jsou vnímány jako rušivé, mohou vyvolat nepříjemné vzpomínky a mohou případně aktivovat určité režimy schématu. U psychicky zdravého člověka jsou režimy schématu mírné. U lidí s osobnostními problémy mohou schémata reagovat intenzivně. Tyto části se pak zdají být prakticky odděleny od zbytku osobnosti (Vreeswijk, 2006). Schéma terapie pracuje s jasně danými postavami, které jsou např. „zraněné dítě, impulzivní dítě, vzteklé dítě, nespokojený kritik, trestající kritik, hyperkompenzátor, kapitulátor, odpojený obránce, zdravý dospělý“.

• Vnitřní rodinné systémy (IFS- internal family system) - Richard C. Schwartz (1949) v 80. letech a má kořeny v rodinné systémové terapii. Pojímá vnitřní části člověka jako vnitřní rodinu. Tato rodina se chová podobně jako vnější rodina, jako systém. Některé části vnitřního rodinného systému mají funkci „manažera“ nebo „hasiče“. Jiné části jsou „vyhnány“ a některé části jsou polarizované. Cílem IFS terapie je zbavit klienta zátěže, kterou na něj může mít vnitřní rodinný systém. Zátěž je obecně způsobena traumatem nebo nefunkčním rodinným zázemím při výchově. Cílem IFS je odlišit Já od částí, které klient vědomě nevnímá a je s nimi ztotožněn. Po „vyléčení“ bude klient schopen vnímat jeho části se soucitem, zvědavostí a přijetím. Hasiči jsou části, které jdou do akce po aktivaci vyhnanců, aby vyhnance uklidnily nebo od nich odvedly pozornost systému (disociace). Manažeři jsou části, které se snaží provozovat systém způsoby, které minimalizují aktivaci (rozrušení) vyhnanců. Tento proces vede jednotlivce k přímému prožívání primárních částí, zranitelnosti, polarit a k rozvoji Vědomého ega s energetickými posuny a zvýšenou integrací osobnosti jako celku.

• Systemický a narativní přístup pracuje s představou jednotlivce jako systému, kde každá „část“ vnitřního týmu má svou roli a funkci. Je zde kladen důraz na dynamiku mezi těmito částmi a jejich vzájemný vliv.

• Integrace s mindfulness a všímavostí, které využívají principů vědomého vnímání a akceptace různých vnitřních hlasů a částí týmu. Cílem je vytvoření prostoru pro tyto hlasy, aniž by se okamžitě soudilo, což může vést k lepšímu pochopení vnitřních konfliktů.

Práce s částmi má svou hlubokou historii:)