KOLUZE V PARTNERSKÉM VZTAHU

Význam pojmu „koluze“ (z lat. colludere = hrát spolu, tajně se domlouvat) zdůrazňuje aspekt nevědomého propojení a spoluvytváření partnerských problémů, které často vyústí v opakující se konflikty a vzájemné neporozumění. Willi považoval koluzi za jeden z klíčových faktorů, proč někteří partneři setrvávají ve vztazích, jež jsou zjevně problematické a plné utrpení. Na první pohled nepochopitelné chování je výsledkem hluboké, nevědomé dohody partnerů o společném zvládání vnitřních konfliktů a traumat. Koluze tedy slouží jako stabilizující prvek vztahu, neboť oba partneři mají implicitní užitek z tohoto uspořádání – ačkoli za cenu velkého emocionálního a vztahového vypětí.

Představte si, že když se dva lidé potkají a zamilují se, není to jen o vědomých sympatiích a společných zájmech. Na hlubší, často nevědomé úrovni, se k sobě přitahují i proto, že si navzájem "sedí" v určitých skrytých potřebách a zraněních, které si nesou z minulosti, často už z dětství. Koluzi si můžete představit jako nevědomou dohodu nebo skrytou hru, kterou partneři spolu hrají, aniž by si to plně uvědomovali. Tato "dohoda" spočívá v tom, že si partneři nevědomky vybírají jeden druhého, aby si skrze tento vztah řešili své vnitřní konflikty, nezpracovaná traumata nebo nenaplněné potřeby. Willi popsal několik typických typů koluzí neboli těchto nevědomých her, které se v partnerských vztazích často opakují. Je důležité si uvědomit, že tyto typy koluzí se v reálných vztazích málokdy vyskytují v čisté podobě. Často dochází k překrývání a kombinaci různých témat koluze. Navíc, jak jsme si již řekli, partneři si mohou ve vztahu střídat progresivní a regresivní role v závislosti na aktuálním tématu nebo situaci. Pamatujte, že v reálném životě se tyto typy mohou různě kombinovat a prolínat. Pojďme se na tyto typy podívat podrobněji:

1. Hra na "obdivuj mě" a "já tě budu obdivovat" (Narcistická koluze): Tato koluze se točí kolem problematiky sebehodnocení, sebeúcty a potřeby uznání. Partneři se nevědomky doplňují ve svých potřebách týkajících se vlastní hodnoty. Partner v regresivním extrému doufá, že jeho partner se vzdá sám sebe a on si od něj bude moci "vypůjčit" jeho skvělost. Tento partner se cítí nedostatečný a hledá někoho, kdo by mu dodal pocit vlastní hodnoty tím, že by ho idealizoval a obdivoval. Na druhou stranu, partner v progresivním extrému se vzdává sám sebe a tímto způsobem "zhodnocuje" self toho druhého. Tento partner má tendenci se podceňovat a nachází uspokojení v tom, že může oslňovat a být zdrojem obdivu pro svého partnera.

V praxi to může vypadat tak, že jeden partner neustále vyhledává chválu a potvrzení od druhého a cítí se zranitelný, pokud ho nedostává. Druhý partner se naopak staví do role někoho, kdo neustále dává komplimenty a podporu, možná na úkor svých vlastních potřeb a pocitů. Nevědomě se oba partneři doplňují ve své narcistické zranitelnosti. Regresivní partner se cítí lépe díky obdivu progresivního, a progresivní partner se cítí hodnotný díky tomu, že může někoho obdivovat a být pro něj důležitý. Tento vzorec však může vést k závislosti a k tomu, že ani jeden z partnerů nerozvíjí svůj vlastní zdravý pocit sebeúcty nezávisle na vztahu.

• Regresivní partner ("obdivovaný") potřebuje být neustále obdivován, idealizován a potvrzován ve své výjimečnosti. Hledá partnera, který nebude mít vlastní požadavky a bude ho bezvýhradně zbožňovat.
• Progresivní partner ("obdivovatel") má potřebu někoho obdivovat a ztotožňovat se s jeho "velkolepostí". Tím si nevědomky zvyšuje vlastní pocit hodnoty.

Na začátku vztahu to může fungovat uspokojivě, ale časem se "obdivovaný" může stát závislým na obdivu druhého a začít ho ponižovat, aby si udržel pocit nadřazenosti. "Obdivovatel" se může cítit vyčerpaný neustálým dáváním a zrazený, když zjistí, že jeho partner ho ve skutečnosti nevidí takového, jaký je.

-----------------

2. Hra na "já jsem ten, kdo se stará" a "já jsem ten, o koho se starají" (Orální koluze):Téma se soustředí na potřebu péče, podpory a závislosti versus poskytování péče a nezávislosti. Regresivní partner v tomto typu koluze řeší otázku, zda se může nechat opatrovat, podporovat, zda se o něj někdo postará a zda nemusí sám poskytovat péči. Tento partner touží po bezpečí, ochraně a naplnění svých závislých potřeb, podobně jako v raném dětství. Progresivní partner naopak řeší, zda se má pro druhého zcela obětovat a stát se sebeobětující "matkou" nebo "uzdravujícím zachráncem" . Tento partner nachází uspokojení v roli pečovatele, který neustále dává a stará se o potřeby druhého, možná na úkor svých vlastních potřeb a vyčerpání.
V partnerském vztahu se to může projevovat tak, že jeden partner neustále vyžaduje pozornost, péči a ujištění, zatímco druhý partner se neustále snaží tyto potřeby naplňovat, přebírá iniciativu a rozhodování. Regresivní partner se může cítit bezmocný a očekávat, že se o něj druhý postará, zatímco progresivní partner se může cítit zodpovědný za štěstí a pohodu toho druhého. I zde dochází k nevědomému doplňování se. Regresivní partner naplňuje potřebu progresivního být potřebný a pečující, zatímco progresivní partner naplňuje touhu regresivního po bezpečí a závislosti. Dlouhodobě však tento vzorec může vést k nerovnováze, vyčerpání pečujícího partnera a frustraci závislého partnera, který se nemusí naučit samostatnosti.

Představte si vztah, kde jeden partner automaticky přebírá roli pečovatele, ochránce a toho, kdo neustále dává. Druhý partner se naopak chová spíše jako ten, kdo potřebuje péči, ochranu a vedení, možná se stylizuje do role zranitelného nebo slabšího:

• "Pečovatel" se cítí důležitý a potřebný, když se může o někoho starat. Možná v dětství sám nedostával dostatek péče, nebo naopak musel příliš brzy pečovat o druhé, a nyní si to nevědomky kompenzuje. Může mít tendenci druhého si podřídit tím, že se stane nenahraditelným zdrojem pomoci a podpory.
• "Potřebující" se cítí v bezpečí, když ví, že se o něj někdo postará. Možná v dětství zažil nedostatek bezpečí a péče a nyní nevědomky hledá partnera, který by mu nahradil "lepší matku".

Problém nastává, když se "pečovatel" fixuje na roli toho silného a nezávislého a "potřebující" se nemůže osamostatnit. "Pečovatel" může být frustrovaný neustálou potřebou druhého a "potřebující" se může cítit neschopný a závislý.

----------------------

3. Hra na "já mám moc" a "já se podřizuji" (nebo naopak boj o moc, análně sadistická koluze): Toto téma koluze se týká problematiky moci, kontroly, pořádku, nezávislosti a podřízenosti. Partneři nevědomky řeší otázky autonomie a dominance.Regresivní extrém v tomto typu koluze představuje fantazii, že je možné se zcela podřizovat vedení partnera a být na něm závislý. Tento partner se vzdává své autonomie a hledá někoho, kdo by ho vedl a řídil. Progresivním extrémem je naopak představa, že je možné mít partnera zcela pro sebe a vést jej. Tento partner touží po kontrole a moci ve vztahu a nachází uspokojení v tom, že může ovlivňovat a řídit druhého.

V partnerském vztahu se to může projevit jako neustálý boj o moc a kontrolu. Jeden partner se může cítit neustále kontrolován a omezován, zatímco druhý partner se snaží prosadit svou vůli a rozhodovat za oba. Může docházet k manipulaci, žárlivosti a snaze o dominanci. Může prosazovat svou vůli, určovat pravidla a cítit se ohrožen, pokud nemá pocit, že má věci pod kontrolou. Regresivní partner nevědomě nabízí druhému možnost kontroly, může se naopak podvolovat, vyhýbat se konfliktům a přenechávat rozhodování na tom druhém, čímž naplňuje jeho potřebu moci. Může se cítit v bezpečí, když nemusí nést zodpovědnost. Zatímco progresivní partner nevědomě hledá někoho, kdo se podřídí jeho vedení, čímž si potvrzuje svou sílu.

V extrémní podobě se z toho může stát neustálý boj o moc, kde každý chce dokázat svou převahu. I když jeden partner navenek ustupuje, může se snažit ovládat druhého skrze svou "slabost" nebo manipulaci. Problémem je, že ani jeden z partnerů se neučí zdravě prosazovat nebo respektovat hranice toho druhého. Nekonečné hádky o maličkosti mohou být často důsledkem nevyřešených mocenských bojů. Tento vzorec je často plný napětí a konfliktů a brání rozvoji rovnoprávného partnerství založeného na vzájemném respektu.

-----------------------

4. Hra na "silného muže" a "obdivující ženu" (nebo jiné ztuhlé genderové role, falická koluze): Tento typ koluze se zaměřuje na genderové role a související ideály,  rigidními představami o mužských a ženských rolích, s nevyřešenými konflikty ohledně vlastní identity a sexuality. Existuje fantazie o tom, že se muž má za každých okolností chovat jako hrdina a žena jej má v tomto počínání obdivovat. Tato koluze je založena na stereotypních představách o mužskosti a ženskosti.

V partnerském vztahu se to může projevovat tak, že muž se neustále snaží působit silně, odvážně a rozhodně, a očekává od své partnerky obdiv a uznání za své "heroické" činy. Žena naopak může hrát roli obdivující a podporující partnerky, která se staví do pozice slabší a potřebující ochrany. Tento vzorec může být omezující pro oba partnery. Muž se může cítit pod tlakem, aby neustále prokazoval svou sílu a skrýval svou zranitelnost, zatímco žena se může cítit nucena potlačovat svou vlastní sílu a nezávislost. Pokud jeden z partnerů přestane hrát svou přidělenou roli, může to vést ke zklamání a konfliktům.

Problémem tedy je, že tyto role jsou často nerealistické a neumožňují oběma partnerům projevovat celou šíři své osobnosti. Když jeden z partnerů přestane hrát svou roli, nebo se změní společenské normy, může dojít ke krizi.

Koluze, tato nevědomá souhra mezi partnery, má dalekosáhlý vliv na téměř každý aspekt společného života. Pojďme se na to podívat podrobněji, abychom odhalili, jak hluboce toto nevědomé spolčení formuje váš vztah.
V jádru věci, koluze je nevědomá interakce, v níž si oba partneři nevědomě vybírají jeden druhého a následně se vzájemně ovlivňují způsobem, který jim oběma (nevědomě) nabízí perspektivu naplnění jejich hlubokých tužeb a zároveň zajišťuje kontrolu nad jejich souvisejícími obavami. Tato nevědomá dohoda má vliv na mnoho oblastí:

1. Výběr partnera: Koluze hraje klíčovou roli již při samotném výběru partnera. Lidé jsou nevědomě přitahováni k těm, kteří "zapadají" do jejich nevědomých scénářů, kteří svými potřebami a obrannými mechanismy rezonují s jejich vlastními nezpracovanými konflikty a touhami. Tato volba není racionální, ale spíše založená na nevědomých očekáváních a touze po (zdánlivém) vyřešení vnitřních problémů...
2. Vzájemné interakce a dynamika vztahu: Koluze určuje vzorce chování a interakce mezi partnery. Vytváří kruh interakce, v němž se oba partneři nevědomky udržují v určitých rolích a ospravedlňují své vlastní chování chováním toho druhého ("Jsem takový, protože ty jsi takový"). To vede k ustálení specifické dynamiky, jako je dynamika pečovatele a potřebujícího v orální koluzi, nebo boj o moc a kontrolu v anální koluzi. Tyto role a vzorce se mohou stát fixními a bránit autentickému vyjádření a flexibilitě ve vztahu.
3. Komunikace: Koluze hluboce ovlivňuje způsob, jakým partneři komunikují. Často vede k nepřímé komunikaci, kdy se skutečné pocity a potřeby skrývají za povrchními tématy nebo jsou vyjadřovány neverbálně. Partneři mohou mít obtíže otevřeně mluvit o svých zklamáních, hněvu nebo nenaplněných očekáváních. Místo toho mohou jednat skrze své role v koluzi, což vede k nedorozuměním a neřešeným konfliktům. Terapeutická intervence se často zaměřuje na otevření "druhé úrovně vztahu" – reflexe samotného vztahu a otázky "Jaký my spolu máme vztah?".
4. Rozdělení rolí a odpovědností: V koluzi se často nevědomě ustalují role a rozdělení odpovědností. Například v orální koluzi jeden partner přebírá roli pečovatele a druhý roli toho, kdo potřebuje péči. V anální koluzi se partneři mohou přetahovat o autoritu a kontrolu. Tato rozdělení nemusí být vědomě dohodnutá a mohou vést k nerovnováze a nespokojenosti.
5. Mocenská dynamika: Koluze má zásadní vliv na mocenskou dynamiku ve vztahu. V anální koluzi je boj o to, kdo bude mít "navrch" ústředním tématem. Dokonce i v jiných typech koluzí se mohou projevovat skryté boje o moc a kontrolu, které jsou nevědomě udržovány. Nerovnosti ve vlastnostech podporujících sebeúctu se mohou v manželských sporech nevědomě využívat, i když je to společensky považováno za nespravedlivé.
6. Řešení konfliktů: Koluze ovlivňuje, jak partneři řeší konflikty, nebo spíše, jak se jim (ne)daří je řešit. V anální koluzi konflikty často vznikají kvůli detailům, ale ve skutečnosti odrážejí hlubší boj o uznání a respekt. Partneři mohou zaujmout polarizovaná stanoviska a bojovat o to, "kdo má pravdu", místo aby se na spor podívali jako na společné téma. V patologických koluzích mohou konflikty eskalovat do krajností, aby se partneři těsně před rozpadem opět smířili, čímž nevědomě udržují dynamiku vztahu.
7. Emoční prožívání: Koluze formuje emoční prožívání partnerů. Nevědomé vzorce chování v koluzi spouštějí specifické emoce (např. pocity bezmoci, vztek, pocity viny). Tyto emoce mohou být spojeny s nezpracovanými zážitky z dětství. Koluze může také sloužit k vyhýbání se určitým emocím nebo k jejich projikování na partnera. Terapeutická práce zahrnuje zpracování emoční složky těchto vzorců.
8. Individuální vývoj a růst: Jak jsme podrobně diskutovali, koluze má zásadní vliv na individuální vývoj a růst obou partnerů. V počátku může koluze dokonce působit jako podpora růstu v určitém směru (např. pečovatel podporuje závislého), ale pokud se stane rigidní, brání dalšímu rozvoji a autenticitě. Absence individuálního růstu v koluzi vede k její patologizaci.
9. Sexuální vztah: Koluze se promítá i do sexuálního života páru. V falické koluzi může docházet k soupeření o atraktivitu a výkonnost. Nevěra může být vnímána jako projev nevyjádřených nespokojeností v rámci koluzního vztahu. V některých případech mohou hádky nevědomě sloužit jako náhražka milostného rituálu.
10. Sebepojetí a sebehodnocení: Koluze ovlivňuje sebepojetí a sebehodnocení partnerů. V narcistické koluzi je klíčové téma ideálu a sebehodnoty, kdy jeden (nebo oba) partneři hledají neustálý obdiv, aby si posílili své vlastní nejisté sebevědomí. Fixace v podřízené roli v orální koluzi může podkopávat sebevědomí.
11. Vztah k rodině původu a přátelům: Nevědomé vzorce koluze mohou ovlivňovat vztah páru k rodinám původu a přátelům. Například neschopnost stanovit jasné hranice s rodiči může vést k bojům o závislost a odloučení v partnerském vztahu. Rodinné mýty a nevědomá přesvědčení z rodiny původu také hrají roli v utváření koluzních vzorců.
12. Reakce na životní změny a krize: Koluze ovlivňuje, jak pár reaguje na životní změny a krize. Rigidní koluzní vzorce mohou znesnadňovat adaptaci na nové situace a výzvy [viz naše poslední konverzace]. Krize ve vztahu, ať už vyvolaná vnějšími událostmi nebo vnitřním pnutím, může být příležitostí k narušení patologické koluze a k růstu.

Je důležité si uvědomit, že koluze je nevědomý proces. Partneři si tyto dynamiky obvykle neuvědomují, což ztěžuje jejich změnu bez odborné pomoci. Terapeut pomáhá párům rozpoznat vzorce chování, které koluzi udržují, zpracovat emoční složku těchto vzorců a posunout se k funkčnější komunikaci. Cílem je, aby se vztah přestal být "bojovým polem" pro neuvědomované konflikty a stal se prostorem k bezpečnému sdílení a růstu obou partnerů.
Když si uvědomíme, jak hluboce koluze ovlivňuje náš vztah, můžeme začít s vědomým úsilím o změnu těchto nevědomých vzorců a budovat tak zdravější a naplňující partnerství. Je to cesta k větší autenticitě, vzájemnému porozumění a skutečné intimitě.

Každý z partnerů v koluzi (v daném čase, tématu či situaci) přebírá určitou polarizovanou roli (například aktivní/pasivní, ochránce/závislý, agresor/oběť), přičemž tyto role reflektují a zároveň kompenzují jejich nevyřešené vnitřní konflikty z raných vztahových zkušeností. Dochází zde k mechanismu projektivní identifikace, kdy jeden partner nevědomě promítá své potlačené pocity nebo potřeby do druhého, který je přijme a identifikuje se s nimi.

Projektivní identifikace je naprosto klíčovým mechanismem, který hraje zásadní roli v utváření a udržování koluzních vztahů. Je to jako neviditelné lepidlo, které drží nevědomé dohody mezi partnery pohromadě. Dovolte mi, abych vám to krátce a zároveň s hlubším vhledem vysvětlil. Ve své podstatě je projektivní identifikace nevědomý psychický proces, při němž si jedinec projikuje určité nepřijatelné aspekty svého já – ať už jde o pocity, myšlenky, fantazie nebo části vlastní identity – a připisuje je druhé osobě, v našem případě partnerovi. Zásadní na tomto mechanismu je, že projikující jedinec se nejen zbavuje těchto "nežádoucích" částí, ale také nevědomě manipuluje druhým tak, aby se s touto projekcí identifikoval a začal se podle ní chovat. V kontextu koluze, která je, jak jsme si řekli, nevědomou interakcí nabízející oběma partnerům perspektivu naplnění tužeb a zároveň kontrolu nad obavami, hraje projektivní identifikace hned několik významných rolí:

1. Spoluvytváření nevědomé dohody: Již při výběru partnera může dojít k nevědomé přitažlivosti založené na komplementárních projekcích. Jeden partner může nevědomě vyhledávat druhého, na něhož může projektovat určité části sebe, které si sám nepřipouští, a naopak. Tato vzájemná "nabídka" a "přijetí" projekcí tvoří základ nevědomé dohody, tedy koluze. Partneři si tak nevědomky vybírají role, které odpovídají jejich projekcím a identifikacím.
2. Udržování fixních rolí a dynamik: Projektivní identifikace aktivně přispívá k udržování rigidních rolí v koluzi. Například v orální koluzi, kde jeden partner nevědomě zaujímá roli pečovatele a druhý roli potřebujícího, může projikující "potřebující" partner neustále vysílat signály bezmoci a závislosti (projikuje svou závislost), na což "pečující" partner nevědomě reaguje posilováním své pečovatelské role (identifikuje se s rolí toho, kdo se stará).Tím se tento vzorec chování neustále reprodukuje.
3. Externalizace a zvládání nepříjemných afektů: Projektivní identifikace slouží jako obranný mechanismus, který umožňuje partnerům zvládat nepříjemné emoce a konflikty tím, že je přisuzují tomu druhému. Například partner, který má potlačovaný hněv, může nevědomě provokovat druhého, dokud ten nevybuchne, čímž projektující partner zažije hněv zvenčí a může se od něj distancovat ("Vidíte, jaký je agresivní!").
4. Nevědomá komunikace a vytváření "společného nevědomí": Prostřednictvím projektivní identifikace probíhá hluboká, často neverbální a nevědomá komunikace mezi partnery. To, co jeden partner projektuje, může být druhým nevědomě přijato a internalizováno (tzv. introjekce), čímž se vytváří jakési "společné nevědomí" páru. Partneři pak reagují jeden na druhého způsobem, který odpovídá těmto nevědomým obsahům, aniž by si plně uvědomovali, co se děje.
5. Potvrzování vlastních internalizovaných konfliktů: Partneři si často nevědomě projikují komplementární odštěpené části sebe samých. Žena, která má internalizovaný konflikt ohledně dominance a submisivity, si může vybrat muže, na kterého bude projektovat svou dominantní část, zatímco on na ni bude projektovat svou submisivní část (nebo naopak). Tímto způsobem si oba nevědomě potvrzují své vnitřní konflikty a udržují je v aktivním stavu.
6. Obrana proti úzkosti a ohrožení: V situacích ohrožení se projektivní identifikace může zintenzivnit jako obranná strategie. Pokud se jeden partner cítí zranitelný, může projektovat na druhého pocity viny nebo zodpovědnosti za své vlastní pocity, aby se chránil před prožitkem vlastní bezmoci.

Dva ilustrativní příklady:

• Případ Adama a Evy - Eva, nevědomě zlobící se na svou matku, projikovala svou dominantní a manipulující část na Adama, který se snažil nebýt jako jeho otec (dezidentifikoval se s ním). Adam na oplátku projikoval do Evy idealizovaný obraz matky. Jejich vztah se tak stal koluzí, v níž si nevědomě navzájem ztěžovali zpracování svých vnitřních konfliktů.
• Případ muže, který idealizoval svou ženu jako něžnou a obětavou: Zde muž projektoval svůj idealizovaný obraz ženství na svou ženu, která se s tímto obrazem nejistě ztotožňovala. Tato projekce mohla bránit oběma v autentickém prožívání sebe samých a jejich vztahu.

V terapii je proto klíčové rozpoznat a interpretovat tyto projektivní identifikace. Terapeut se může zkusmo identifikovat s klientem, aby lépe porozuměl prožívané dynamice. Cílem je pomoci partnerům uvědomit si, co si navzájem projikují, jak se s těmito projekcemi identifikují, a tím jim umožnit získat zpět své odštěpené části a budovat vztah na realističtějším a autentičtějším základě. Pokud se tyto nevědomé projekce a identifikace stanou vědomými a je o nich možné v páru diskutovat, ztrácejí svou ohrožující povahu a pár se může spíše sblížit, než se rozdělit. Projektivní identifikace je tedy mocný, byť často neviditelný, nástroj, který formuje dynamiku koluzních vztahů a ovlivňuje emoční prožívání, komunikaci a individuální růst obou partnerů. Pochopení této dynamiky je zásadní pro jakoukoli snahu o změnu dysfunkčních vzorců ve vztahu.

Koluze sama o sobě není nutně negativní. Jak jsme si již dříve řekli, na počátku vztahu může být dokonce adaptivní, pomáhající partnerům vytvořit pocit sounáležitosti a bezpečí tím, že si nevědomky slibují naplňovat určité potřeby a vyhnout se obávaným scénářům. Problém nastává, když se tato nevědomá dohoda stane příliš rigidní, omezující a bránící zdravému vývoji jednotlivců i samotného vztahu.

Zde jsou klíčové momenty, kdy se koluze překlápí do patologie:

1. Nedostatek uvědomění a nepružnost (Rigidita): Základním rysem patologické koluze je, že partneři si nejsou vědomi hlubších motivů svého jednání a opakujících se vzorců interakce. Jejich chování se stává automatickým a nereflektovaným. Pokud se vnější nebo vnitřní okolnosti změní, stává se rigidní koluze nefunkční, protože partneři nejsou schopni na tyto změny flexibilně reagovat. Namísto toho setrvávají v zaběhnutých, i když dysfunkčních, vzorcích. Tato nepružnost brání řešení aktuálních problémů a vede k narůstající frustraci a napětí.
2. Bránění individuálnímu růstu a autonomii: Patologická koluze často vyžaduje, aby jeden nebo oba partneři potlačovali důležité aspekty své osobnosti, své skutečné potřeby, přání a potenciál. Partneři se mohou nevědomky dohodnout na rolích, které sice snižují úzkost, ale zároveň brání individuálnímu rozvoji a seberealizaci. Například v orální koluzi se "pečující" partner může přetěžovat a zanedbávat své vlastní potřeby, zatímco "potřebující" partner se může stát pasivním a neschopným samostatnosti. Strach z narušení koluzní rovnováhy brání oběma v prozkoumávání nových způsobů bytí a vztahování se.
3. Vyhýbání se skutečným konfliktům a intimnímu kontaktu: Koluze může sloužit jako obranný mechanismus proti konfrontaci s hlubšími problémy a strachům z intimity. Partneři se mohou nevědomky dohodnout na povrchní harmonii za cenu potlačení skutečných emocí, neshod a potřeb. Toto vyhýbání se autentickému kontaktu vede k pocitu prázdnoty, odcizení a nenaplněnosti ve vztahu. Místo otevřené komunikace a řešení problémů se mohou objevovat nepřímé formy agrese, pasivní odpor nebo psychosomatické symptomy.
4. Nadměrná závislost a ztráta hranic: V patologické koluzi se může vyvinout nezdravá míra závislosti, kdy jeden partner nebo oba vnímají svou existenci jako neoddělitelně spjatou s druhým. Hranice mezi partnery se stírají, a jeden může mít pocit, že je zodpovědný za pocity a pohodu druhého. Tato splynutí brání prožívání sebe jako oddělené, autonomní bytosti a vede k úzkosti z odloučení.
5. Fixace na určité vývojové fáze a bránění dalšímu vývoji vztahu: Vztah prochází přirozenými vývojovými fázemi. Patologická koluze může způsobit, že pár uvízne v určité fázi a není schopen se adaptovat na nové výzvy a požadavky, které přináší čas a životní okolnosti. Strach ze změny a z neznámého může vést k lpění na starých, byť nefunkčních, vzorcích.
6. Projekce a projektivní identifikace jako udržovatelé patologie: Jak jsme výše zmínili, projektivní identifikace hraje klíčovou roli v udržování koluzních dynamik. V patologické koluzi se tyto projekce stávají rigidními a destruktivními. Partneři si neustále projektují nepřijatelné části sebe na druhého a nevědomě ho manipulují, aby se s těmito projekcemi ztotožnil. Toto neustálé "odkládání" vlastních problémů a pocitů na partnera brání sebepoznání a řešení skutečných příčin vztahových potíží. Navíc může vést k tomu, že se jeden partner cítí neustále obviňován a nepochopen.
7. Psychosomatické projevy a jiné maladaptivní chování: Nerozřešené konflikty a potlačované emoce v rámci patologické koluze se mohou manifestovat jako psychosomatické symptomy. Tělo tak může "promlouvat" za nevyřčené problémy ve vztahu. Partneři mohou také hledat úlevu od napětí v jiných maladaptivních formách chování, jako jsou závislosti, workoholismus nebo mimomanželské vztahy. Tyto chování sice mohou dočasně snižovat úzkost, ale dlouhodobě prohlubují problémy ve vztahu.
8. Neochota ke změně a odpor k terapii: Patologické koluze jsou často hluboce zakořeněné a partneři mohou mít silný nevědomý odpor k jejich narušení. Mohou si stěžovat na problémy, ale zároveň nevědomky sabotovat snahy o změnu, protože se bojí ztráty "bezpečí", které jim dysfunkční koluze poskytuje. Jeden nebo oba partneři mohou obviňovat toho druhého nebo vnější okolnosti a odmítat převzít vlastní podíl na problémech.

Je důležité si uvědomit, že patologická koluze se nevyvíjí náhle, ale spíše postupně. Nenápadné nevědomé dohody se časem zrigidňují a začnou omezovat vitalitu a autenticitu vztahu. Terapeutická práce s párem v takové situaci vyžaduje citlivé a postupné odkrývání těchto nevědomých dynamik, pomáhání partnerům k většímu sebepoznání a podpoře jejich individuálního růstu v rámci vztahu. Cílem je transformovat patologickou koluzi do vědomějšího a flexibilnějšího způsobu soužití, který umožňuje oběma partnerům být sami sebou a zároveň budovat hluboké a naplňující spojení.

Prvním krokem ke změně je uvědomění si, že ve vašem vztahu možná hrajete nějakou nevědomou hru. Zkuste se zamyslet nad tím, jaké role ve vztahu automaticky přebíráte vy a váš partner. Jaké potřeby se snažíte ve vztahu naplnit? Opakují se ve vašem vztahu určité vzorce chování nebo konflikty? Důležité je si uvědomit, že nejste sami zodpovědní za "hru", hrajete ji společně s partnerem. Otevřená a upřímná komunikace o vašich potřebách, obavách a zranitelnostech může pomoci tyto nevědomé vzorce odhalit a začít budovat vztah na vědomějších základech.
V některých případech může být užitečná párová terapie, kde vám terapeut může pomoci tyto skryté dynamiky porozumět a najít zdravější způsoby, jak spolu komunikovat a naplňovat své potřeby. Terapeut může obhajovat obě strany a ukázat, jak se vzájemně ovlivňujete. Cílem není "vyhrát" tuto nevědomou hru, ale přestat ji hrát úplně a nahradit ji vztahem, který je založen na vzájemném respektu, rovnocennosti a vědomé podpoře individuálního růstu obou partnerů. Tento proces může být náročný, ale může vést k hlubšímu a uspokojivějšímu partnerskému vztahu.

Terapeutické rozpoznávání a práce s koluzemi

V terapeutické praxi je klíčové pomoci partnerům uvědomit si nevědomé motivy, které je k sobě poutají a zároveň od sebe vzdalují. Terapeutický proces u koluzivních vztahů spočívá v odhalování skrytých vzorců a pomoci partnerům rozpoznat jejich nevědomou spoluúčast. Terapeut pomáhá klientům vnímat jejich interakce nejen jako konfliktní, ale také jako pokus o řešení vlastních hlubších problémů, které nebyly uspokojivě vyřešeny v předchozích vývojových fázích.

Terapie se zaměřuje na identifikaci nevědomých dohod mezi partnery, porozumění původu vlastních rolí v koluzi (často vycházejících z rodinných zkušeností) či podporu individuace, tedy schopnosti každého z partnerů rozpoznávat a naplňovat své potřeby samostatně a autenticky. V ideálním případě vede práce s koluzemi ke zvýšení vědomí obou partnerů o tom, jakými mechanismy udržují problematické vzorce. Takové poznání může otevřít cestu k proměně vztahu směrem k větší autenticitě, vzájemnému respektu a vnitřní svobodě a posílení schopnosti zdravé komunikace bez projektivních identifikací.

 

Význam konceptu koluze pro párovou terapii
Jurg Willi svým konceptem koluze významně přispěl k hlubšímu pochopení párové dynamiky, protože ukázal, že partnerské problémy nelze efektivně řešit pouhou komunikací nebo povrchovým řešením konfliktů. Je třeba jít hlouběji – k nevědomým motivům, traumatům a vnitřním konfliktům, které oba partnery nutí hrát role, jež se vzájemně doplňují, ale zároveň oba dlouhodobě vyčerpávají. V praxi se ukazuje, že porozumění koluzivním procesům pomáhá nejen partnerům, ale i terapeutům. Umožňuje totiž překročit často zjednodušující pohledy na vztahy a zaměřit se na hlubší, psychodynamické souvislosti, jež rozhodujícím způsobem ovlivňují život páru. Z tohoto hlediska je práce s konceptem koluze jedním ze základních terapeutických nástrojů při hledání cesty ke skutečně zdravému a vyváženému partnerství.

Koluze (Willi, 1975) představuje nevědomou dohodu mezi partnery, ve které se vzájemně doplňují ve svých nevědomých konfliktech a potřebách, často na úkor vědomé spokojenosti a zdravého vývoje vztahu. Zaměřuje se na opakující se nekonstruktivní vzorce interakce, které partnery drží v určitém, byť dysfunkčním, stabilním stavu. Koluze může zahrnovat boj o moc, soupeření o správnost, idealizaci a zklamání nebo nevědomé testování vztahu. Koluze je nevědomá interakce, která oběma partnerům nabízí perspektivu naplnění jejich tužeb a zároveň zajišťuje kontrolu nad průvodními obavami. Na druhou stranu, koevoluce (Willi, 19856) zdůrazňuje neustálý vývoj a vzájemné ovlivňování partnerů v průběhu času. Zahrnuje schopnost páru společně růst, adaptovat se na změny a vyvíjet se jako individuální osobnosti i jako vztahová jednotka. Koevoluce není jen o pozitivním vývoji, ale zahrnuje i zvládání krizí a konfliktů, které mohou, pokud jsou konstruktivně řešeny, vést k dalšímu rozvoji. Existují vývojové fáze trvalého milostného vztahu s jejich úkoly pro osobní rozvoj a potenciálem selhání.

Jak se tedy tyto dva koncepty vztahují k terapeutickému procesu?

1. Porozumění koluzi jako základ pro změnu: Na počátku terapie může být důležité rozpoznat a porozumět koluzním vzorcům, které v páru fungují. Identifikace těchto nevědomých dohod pomáhá partnerům pochopit, jak se vzájemně udržují v dysfunkčních rolích a jaké nevědomé potřeby tyto vzorce uspokojují. Například, pokud pár neustále bojuje o kontrolu nad detaily, terapeut může zkusit objasnit, jak tento boj odráží hlubší téma uznání a respektu. Terapeut v rané fázi snaží naznačit fokus léčby formulováním koluze a sleduje reakce páru.
2. Odhalování nevědomých motivů: Hlubinná perspektiva v párové terapii zdůrazňuje důležitost porozumění nevědomým procesům, které koluzi pohánějí. Práce s přenosem a protipřenosem, projektivní identifikací a internalizovanými objekty může pomoci odhalit hluboké kořeny opakujících se problémů a jejich souvislost s ranými vztahovými zkušenostmi. Například, žena, která se cítí být neustále kritizována, si může nevědomě vybírat partnera, který odpovídá její internalizované kritické mateřské figuře.
3. Práce na narušení koluzních vzorců: Jakmile partneři začnou rozumět svým koluzním dynamikám, terapie se může zaměřit na narušení těchto nekonstruktivních vzorců. To může zahrnovat podporu otevřenější a vědomější komunikace, vyjádření potlačovaných emocí, a práci na přijetí a integraci odmítaných částí sebe sama. Terapeut může například pomáhat partnerům, aby se zamysleli nad tím, proč dělají věci, které jim nepomáhají a vyvolávají u partnera negativní reakce.
4. Podpora koevoluce směrem k větší autonomii a vzájemnosti: Narušení koluzních vzorců vytváří prostor pro vědomější a autonomnější fungování obou partnerů a pro budování vztahu založeného na vzájemném respektu, uznání a sdílení. Terapeut podporuje partnery v jejich individuálním růstu a zároveň v jejich schopnosti společně čelit výzvám a adaptovat se na změny životního cyklu. Například, pár, který dříve bojoval o dominanci, se může učit spolupracovat a respektovat individuální potřeby každého z nich. 
5. Koevoluce jako dlouhodobý cíl: Koevoluce se zaměřuje na společný vývoj a růst páru, přičemž popisuje, jak se partneři vzájemně ovlivňují a rozvíjejí prostřednictvím svého vztahu. Tento vývoj vyžaduje vysokou míru sebereflexe a ochotu neustále analyzovat vlastní potřeby a potřeby partnera.I když se terapie zaměřuje na řešení aktuálních problémů, implicitním cílem je posílit schopnost páru k dlouhodobé koevoluci. To znamená vybavit je nástroji a porozuměním, které jim umožní společně se vyvíjet a překonávat budoucí krize. Vztah se vyvíjí a mění a snaha ho konzervovat v idealizaci vede k frustraci.

Závěrem

Fokus v párové terapii nezmizí z koluze a nepřesune se výhradně na koevoluci. Spíše se jedná o to, že porozumění koluzním dynamikám je často nezbytným krokem k tomu, aby se pár mohl vydat na cestu vědomé koevoluce či zdravější diferenciace (jak podobný stav nazývá Ellyn Baderová či David Schanrch). Terapie pomáhá odkrýt nevědomé dohody (koluze), které brání zdravému vývoji, a tím uvolňuje prostor pro vědomější interakce a společný růst (koevoluci). Tyto dva koncepty jsou tedy vzájemně se doplňujícími perspektivami, které terapeut integruje do své práce s párem, aby podpořil hlubší porozumění a trvalou pozitivní změnu. Terapeutický proces může oscilovat mezi zkoumáním koluzních vzorců a podporou koevolučních tendencí v závislosti na aktuálních potřebách a dynamice daného páru.