Všichni víme, že naše zkušenosti z dětství mohou mít velký vliv na naši pozdější pohodu. Dětství v nás zanechává otisk tím, že nás učí, co máme od reality očekávat, ale také jak na ni nejlépe reagovat. Děje se tak prostřednictvím vytváření takových malých map nebo šablon, jak svět funguje, kterým se tradičně říká schémata. Naše schémata nás učí dvě věci: co se má stát a jak mám na tuto událost reagovat. Jako příklad uveďme, že pokaždé, když se malé dítě "podělí" o nějaký úspěch se svo matkou a naoplátku je (z nějakého důvodu) potrestáno nejistou své soutěživé nezralé matky. Co tím třeba vznikne? No, jejich malá mapa reality v mozku bude třeba taková: "sdílení úspěchů vede k trestu" a na této mapě bude adaptace: "Nebudu se tedy dělit o své úspěchy."

Tento předpoklad funguje skvěle v tomto původním kontextu, ale pokud se přehraje dopředu a zobecní na ostatní lidi, kteří nejsou máma, což mozek udělá, pak najednou tato osoba jako dospělá může zjistit, že se o své úspěchy v práci nedělí a cítí se profesně brzděna. Tento člověk může být velmi frustrovaný sám ze sebe, že je v práci tak plachý, aniž by si uvědomoval hluboké učení, s nímž je plachost spojena: byla tu ta první zkušenost s mámou, kdy to opravdu fungovalo na ochranu důležitého vztahu... Jasný, trochu to zjednodušemě a karikujeme. Ve skutečnosti to je trochu složitější. Takže opatrně.

Velkou roli v tomto učení hrají vztahy, ale skutečně všechny aspekty zkušeností dítěte, od kultury, přes zdravotní problémy až po zkušenosti ve škole, mohou mít hluboký dopad na jeho chápání toho, jak se přizpůsobit své realitě, což jsou naše schémata. Nedávno jsem pracoval s klientkou, která měla zajímavou reakci na stres, a když jsme ji vystopovali, skutečně došlo k hlubokému učení, které měla v souvislosti se svými zkušenostmi s astmatem. Takže ve skutečnosti by to mohly být jakékoli pozoruhodné životní zkušenosti, které máme jako děti, jenže jednou z našich nejsilnějších zkušeností se světem jsou naše vztahy s rodiči. V mládí jsou naši rodiče svým způsobem náš svět. Proč? Protože z evolučního hlediska bychom bez mámy a táty zemřeli. Takže je vrozeným imperativem zachovat tento vztah, aby nás máma a táta měli rádi, aby se o nás starali. Proto jsme vybaveni schopností adaptability, která nám s tím výrazně pomůže. Přece jen nevíme komu se narodíme:)

Tyto adaptace, o kterých se zmiňuji, by se v psychologii či terapie možná více nazývalo  tradičně jako naše obrany. Jen si myslím, že slovo "obrana" má poněkud kritický tón, zatímco slovo "adaptace" skutečně vyjadřuje skutečnost, že jsme potřebovali změnit naši reakci tímto způsobem. Pomohlo nám to k tomu. Umožnilo nám to přežít dětství o něco lépe. Zatím jsme se zabývali spíše adaptacemi, které pomáhají mámě a tátovi dobře fungovat, jako např: "máma a táta se nedokážou vyrovnat s tím, že se zlobím, takže se naučím nemít vztek" nebo "nedokážou se vyrovnat s mou potřebností, takže nebudu mít potřeby" nebo "nedokážou se vyrovnat s mou nezávislostí, takže se naučím nevstupovat do své vlastní jedinečnosti, názorů a síly" nebo "nedokážou se ani podívat na své vlastní chyby", takže se dítě může naučit být k těmto chybám slepé. Pak se nakonec dítě možná bude muset přizpůsobit, aby prostě přežilo mámu a tátu. Pokud jsou tedy máma a táta násilní nebo dotěrní, co musí dítě udělat, aby zmírnilo škody, které to způsobuje? Víte, postavit si zeď, otupit se, možná se oddělit, být neuvěřitelně příjemný, aby se nestal terčem. V každém případě se dítě učí schémata, jak z mámy a táty dostat to nejlepší a vyhnout se tomu nejhoršímu. Kdybych to mohl říct jinak: "Jak se mám chovat, abych pomohl mámě a tátovi přežít, a jak se mám chovat, abych pomohl sobě přežít mámu a tátu"... Zase upozorňuji - pozor, tento posis je zjednodušený. Je to složitější  vevývoji se může pak stát mnoho věcí, který to odkloní jiným směrem.

Vím, že poslední věta byla poněkud obecná a chtěl jsem jen vystihnout mnohé z toho, co má tendenci způsobovat lidem pozdější utrpení. Často jde o zkušenosti s mámou a tátou nebo sourozenci, ale tím to nekončí. Jakákoli významná životní zkušenost, ze které jsme se poučili a které jsme se přizpůsobili, může mít vliv na naše pozdější fungování nebo na naše pozdější reakce na život. Ve skutečnosti má socioekonomický status v těchto schématech, o kterých mluvíme, obrovský vliv, protože je to jiný svět s jinými požadavky, které vyžadují, abychom se přizpůsobili.

Proto se říká, že nejsilnější životní mechanismus, díky, kterému jsem tady je adaptace. Nebo obráceně - to, co je dnes na planetě živé je zde proto, že se to dokázalo adaptovat. Pokud se adaptace nenajde, nebo je na ní příliš krátký čas, tak dochází k zániku druhu. Pokud byste chtěli více proniknout do tajů a síly adaptace, tak jednoznačně doporučuji si shlédnout celý dokumentární cyklus - Zelená planeta (2022)

Ať už k učení dochází jakkoli, je pravděpodobné, že většina z nich proběhne v dětství. Proč? Náš mozek je v té době v nejaktivnější fázi učení. Snaží se vytvořit mentální mapy reality, aby co nejrychleji zjistil, jak v tomto světě přežít. Bohužel jakmile se schéma zakoření díky mnoha zážitkům nebo díky jednomu velkému zážitku, který bychom nazvali traumatem, nepokračuje tak aktivně ve zpochybňování této mapy reality, když přecházíme do dospělosti. Je však možné využít proces zvaný rekonsolidace paměti a vrátit se k těmto raným šablonám reality, k těmto původním schématům a aktualizovat je i poté, co jsme dospělí. Teorií a vědeckými poznatky o rekonsolidaci paměti se budeme zabývat v dalším videu: Rekonsolidace paměti: Jak znovu zapojit svůj mozek.