Hned v prvním díle skočíme rovnou po hlavě do jámy lvové. Podíváme se na anatomii raných emočních zranění a na jejich pestré příčiny. Ukážeme si zranění jako přirozenou škálu od těch malých a nevýznamných, přes ty zásadnější, které formují vznik vyrovnávacích mechanismů až po ty nejsilnější a nejvíce ohrožující - traumata. Ukážeme si a pochopíme rozdíl mezi bolavými ranými zraněními a traumaty. I přesto, že naším primárním cílem nejsou silně paralyzující důsledky traumatu, ale spíše formující raná emoční zranění, tak se pokusíme vyjasnit to aktuální zmatení. Trauma se hází do jednoho pytle, bez ohledu zda je trauma šokové (zátěžové), komplexní vývojové trauma (chronické) nebo jde spíše o náročné zátěžové potenciálně traumatogenní situace (ale emočně ošetřené, které naopak posilují a zdrojují) vznikající třeba nešikovnou zraňující rodičovskou komunikací. Bolavé emoce to generuje všechno, podstatná je naděje, že i hodně bolavé situace/emoce/vztahy jde ošetřit. Tak jako je psychika (spolu s mozkem) zranitelná, stejně tak je bezpečím, kontaktem, dobrým sycením a podporou uzdravitelná.

Druhý díl půjde více do hloubky, co se vlivu okolí a prostředí týká. Ukážeme si různé vývojové úkoly a primární potřeby pro zdravý vývoj dítěte a také se zaměříme na důsledky, které vznikají, když tyto potřeby nejsou syceny nebo jsou výrazně a opakovaně narušovány. Ukážeme si, jak v prvních měsících a letech jsou významní čitelní a předvídatelní rodiče a kvalita jejich kontaktu s dítětem. Ukážeme si, jak právě tyto faktory formují vznikající pocit bezpečí v dítěti a jeho tzv. citovou vazbu, která bude v následujícím životě značně určující jak pro jeho vnitřní vztah se sebou, k sobě, tak i ke svým nejbližším. Tím se dotkneme  tzv. typů attachmentu. Řekneme si, jaký je rozdíl mezi primární a sekundární citovou vazbou.

Otevřeme téma základních komponentů vývoje citové vazby, jakými jsou blízkost a bezpečí z pohledu raných emočních zranění. Budeme se bavit o tom, jak právě blízkost a bezpečí jsou tím naším olejem, který zabraňuje tomu, aby REZ mohl mít vliv na fungování našeho duševního motoru. Budeme si povídat o tom, co se stane, když v průběhu dětství dojde ke zraněním a jaké se tím spouští další variace. Psychologický význam citového pouta je především v tom, jak se tato primární vazba s rodiči dokáže bez našeho vědomí a úsilí přenášet do našich dospělých partnerských vztahů. Což se pak může právě pak stát nevědomým trápením. Vysvětlíme si podrobně proč tomu tak je? A jak se v tom více vyznat a co s tím? 

Třetí díl našeho cyklu se bude věnovat vnitřnímu psychickému světu pod vlivem raných emočních zranění. V tomto díle již vůbec nebudeme mluvit o příčinách a důsledcích vývojových traumat. Trauma už na dobro opustíme a soutředíme se na ty rané emoční zranění, které neměli tak zásadní, komplexní a hluboký dopad na vývoj mozku, aktivace nervové soustavy, znehybnění či disociace od těla. Hlavní fokus již bude plně na REZ a my se podíváme na to, jaký budou mít tato zranění vliv na funkčnost vnitřního motoru v dospělosti.

Otevřeme oblíbené, i když v dnešní době velmi zaplevené, téma vlivu vnitřního dítěte. Podíváme se za pomocí různých psychologických směrů, jak mají raná emoční zranění vliv na naše vnitřní dítě, resp. na vyrovnávací mechanismy. Ukážeme si, jak se dynamika těchto zranění postupně promítá do našeho obrazu o sobě, o druhých, o světě, jak vmíchává do našich nálad, pocitů, schopnosti navazovat a udržovat vztahy, schopnosti pulzovat mezi blízkostí a svobodou, do našeho pocitu sebehodnoty a sebevědomí, popř. úzkostí a depresí.

Řekneme si také něco o rozdílu mezi různými dětskými egostavy, jakými jsou zraněné, impulzivní, vzteklé, ale i šťastné dítě. Na druhé straně se dotkneme i tématu našich vnitřních kritiků, kteří vycházejí z vnějších obrazů našich rodičů a kteří s námi dokážou být i dlouhé roky po jejich smrti.  A určitě se budeme bavit o našich vzorcích, schématech, maladaptivních programech a jiných adaptačních mechanismech, které jsme si na obranu proti našim zraněním vytvořili.

Naše raná emoční zranění mají vliv nejen na naše schémata a vzorce našeho myšlení, chování a prožívání, ale ovlivňují principy, jakým způsobem vnímáme svět navenek, jaký mu dáváme význam, jak na něj reagujeme, ale také jak naše reakce mají vliv na následnou protireakci vnějšího světa, resp. lidí okolo nás.

V tomto díle si ukážeme skutečnou psychologickou magii. Mnoho lidí teorie projekcí a přenosu hodně dráždí a přijde jim to až k neuvěření, že toto je možné. Ano, každý z nás v sobě nese tzv. "přenosovou vesnici", těch nejdůležitějších lidí, kteří pro nás byli nějak důležití. Ve vztahu s nimi jsme zažívali různé emoce, potřeby, způsoby sebeprosazení, nějak jsme se s nimi cítili, něco jsme s nimi mohli a něco ne, nějak nám byli sympatičtí či nikoliv, nebo jsme se jich báli, nedůvěřovali jim nebo naopak jsme k někomu měli tak blízko, tak jsme se u něj hezky cítili... A proto se nám dnes v dospělosti mohou přes naše zranění nevědomě probouzet tzv. přenosové situace, přenosové osoby i přenosové emoce. 

Dotkneme se tématu projekcí, resp. koho a proč vidíme v druhých lidech, především v našich nejbližších. Budeme si povídat o tom, co naše raná emoční zranění v tomto procesu ztropila za neplechu, a zda se s tím dá něco dělat. A pokud se dotkneme tématu projekcí, není možné neotevřít téma přenosů, aneb jak může naše zREZlá duše přenášet svá témata do jiných lidí... Také si řekneme, jaký je rozdíl mezi pozitivní a negativní projekcí. A také rozeberem jak není příliš možné nemít “své stíny za oponou” - jak v rámci budování vlastní identity musíme většinou mnohé nežádoucí, nechtěné a stinné odštěpit za oponu vědomí. A to tam na nás čeká. 

Uteče to jak voda a budeme na konci. Ale ještě před samotným finálem se opět zaměříme více na to co může pomoci. Znova si ukážeme postup jak aktivovat více vědomého pozorovatele, jak se více vyznávat co se v nás děje, jak používat zápisníky, jak více focusovat své vnitřní obsahy a dění, které se aktivují v běžném každodenním životě. Zároveň budeme hodně mluvit o zdrojování, o vnímání těla, o zjemňování a zachycování vnitřních tělových signálů. Představa, že hojení půjde bez těla je nereálná.

V posledním díle se určitě pobavíme i o tom, jak pečovat o náš psychický motor, který napadla REZ. Dá se vůbec něco dělat? Co na to nejvíce pomáhá? Budeme si povídat o tom, jaká pravidla je nutné dodržovat, abychom nejen, že náš duševní motor mohli opravit, ale jak o něj pečovat tak, aby dál neREZnul. Pochopení a přijetí minulého je často již preventivním faktorem proto, aby podobné šrámy nevznikali v budoucnosti. 

Bude zde klasicky velký prostor pro vaše dotazy a potřebná doladění. Určitě se dozvíte i případná další konkrétní nasměrování, která jsou důležitá pro systematckou práci na raných zranění. A na závěr se budeme snažit vše samozřejmě zopakovat a zakotvit. V závěru zkusíme opět vše uložit prostřednictvím tvořivé imaginace a tělového uvolnění i do vašeho vnitřního prostoru.