Focusing je svépomocná terapeutická metoda vyvinutá americkým psychologem Eugenem T. Gendlinem. Gendlin byl žák slavného Carla Rogerse, zakladatele tzv. psychoterapie zaměřené na klienta, jež má stejná východiska jako biodynamika: neinvazivní přístup, respekt ke klientovi, k jeho pocitům a k aktuálním potřebám.Terapeut se zde nestaví do pozice nadřazené autority, ale je svému klientovi partnerem, průvodcem a podporou, je autentický, sám sebou. Stejně jako v biodynamice léčí síla doteku a pocit bezpečí, v rogersovské psychoterapii léčí vztah terapeuta a klienta, jejich vzájemný respekt, úcta a důvěra.

 

Historie vzniku

V 60. letech se Gendlin se svým týmem zamýšleli, čím to je, že někteří pacienti v psychoterapii dělají ohromné pokroky a jiní nikoliv, přestože s nimi pracují stejní odborníci stejnými metodami. Realizovali tedy analýzu tisíců terapeutických rozhovorů s pacienty a jejich následný vývoj. Dospěli k závěru, že ti, kteří jsou v terapii úspěšní, se dají rozpoznat již při prvních dvou sezeních podle toho, jakým způsobem mluví: tito úspěšní pacienti se shodují v tom, že jsou schopni reflektovat, co se děje v jejich nitru. Plně to vnímat, „být při tom“ a zároveň tyto vnitřní procesy s určitým nadhledem pojmenovávat. Tuto schopnost nazval Gendlin Focusing. Dobrá zpráva tohoto výzkumu je, že tuto schopnost se může každý s trochou tréninku naučit.

 

Základní pojmy

Ústřední pojem focusingu: „Felt-sense“ – přel. pociťovaný smysl. Nejasný pocit v těle, reálně fyzicky prožívaný. Není to pouhá emoce nebo myšlenka, je mnohem komplexnější a obtížně definovatelný. Skrývá v sobě klíč k vyřešení problémů, které nás aktuálně trápí.

Tím, že si dovolíme se do pociťovaného smyslu vnořit (ale zároveň zůstat jeho pozorovateli), umožňíme jeho proměnu, tzv. „body shift“ (tělesný posun) = komplexní vnitřní změna přicházející poté, co si uvědomíme něco důležitého.

 

Zajímavou vlastností pociťovaného smyslu je jeho proměnlivost. Když ho plně vnímáme a uvědomíme si jeho význam, promění se a odkryje další vrstvu pod ním. Tak se krok po kroku dostáváme k jádru problému, jako když loupeme slupky cibule. Někdy je potřeba mnoho a mnoho sezení focusingu, aby byl problém skutečně vyřešen.

 

Co to vlastně je pociťvaný smysl? Pěkným příkladem pociťovaného smyslu je onen známý pocit, když jedeme na dovolenou, sedíme v letadle a nemůžeme se zbavit pocitu, že jsme něco důležitého zapomněli. Usilovně přemýšlíme… – „nevzali jsme karimatku na pláž“ – to je sice pravda, ale náš tělesný pocit se nezměnil. Tělo ví, že jsme zapomněli ještě něco jiného, důležitého… Chvíli nad tím ještě dumáme, pak to pustíme z hlavy… a po chvíli nám zničeho nic bleskne: „kartáček na zuby!!!“. Sice je nepříjemné, že jsme ho zapomněli, ale naše tělo na uvědomění a pojmenování problému reaguje pozitivně a s úlevou. To je při focusingu typické: jakkoliv můžeme být zpočátku neochotni se do našeho vnitřního stavu ponořit, vnitřní proměna, která přichází s uvědoměním, je pro nás vždy posunem kupředu.

 

Cvičení na vnímání pociťovaného smyslu: Vybavím si kamarádku Janu a cca minutu ji držím v mysli. Vybaví se mi určitý nejasný pocit, jakási nálada „vše o Janě,“ která obsahuje mnohem víc než soubor všeho, s čím si Janu spojuju, jak se chová, jaký má hlas, co mi naposledy řekla a co jsem řekl já jí. Tuto náladu „vše o Janě“, si můžu pro tuto chvíli „uzavřít“ do pravé ruky, vyprázdnit mysl a opět asi minutu myslet třeba na kolegu Mirka. Opět se vybaví komplexní nálada „vše o Mirkovi“, kterou na sebe můžu nechat působit a vybavovat si, co vše se pro mě k Mirkovi pojí. Na závěr můžu Felt-sense „vše o Mirkovi“ uzavřít do levé ruky a pro zajímavost porovnat s Felt-sense „vše o Janě“ v pravé ruce. Felt-sense u nás může vyvolávat např. i nějaký film, písnička, vzpomínka na určité místo, na dovolenou…

 

Postup při focusingu:

Focusování sestává z 6 kroků, v praxi však často splývají, překrývají se. Zde uvádím postup ve spolupráci s partnerem/terapeutem, focusovat však lze při troše tréninku i samostatně. Pokyny pro partnera/terapeuta při focusování: mluvit minimálně, neanalyzovat, neradit, neposuzovat. Udržovat focusujícího v kontaktu se svým pociťovaným smyslem, avšak nenechat ho tomuto pocitu úplně propadnout, klást jen takové otázky, které pomohou pociťovaný smysl lépe rozkrýt.

1. vyčištění vnitřního prostoru:

umožní focusujícímu vůbec začít felt-sense vnímat. Jako když vstoupíme do místnosti, kde je tolik harampádí (= aktuálních problémů), že si není kam sednout. Když si tyto problémy jeden po druhém uvědomíme a na chvíli je odsuneme stranou, nezmizí, ale máme alespoň prostor pro práci. Vyčištění vnitřního prostoru zahrnuje vytvoření klidného, harmonického prostředí bez rušivých vlivů (Gendlin nedoporučuje focusovat tam, kde běžně pracujeme – u pracovního stolu s kalendářem, počítačem atd., ale přesunout se do jiného, klidnějšího prostoru). Focusujícímu můžeme nabídnout uvolňující masáž (zejména pokud je v napětí nebo ho něco bolí tak, že by se nemohl na vnitřní pocit soustředit).

 

2. uvědomnění pociťovaného smyslu:

klient si uvědomí své aktuální téma, můžeme ho nechat o něm mluvit a prociťovat (s jistým odstupem) fyzický stav, který v něm toto téma vyvolává. Pociťovaný smysl neanalyzujeme, ale počkáme si, až odpověď přijde z něj samého. Např.: dnešní hádka se šéfem – nechat klienta říct vše, co je pro něj důležité sdělit, vyslovit a nechat ho co nejlépe procítit pocit, který v něm hádka vyvolala. Klient se cítí být naštván, ponížen, cítí nespravedlnost.

 

3. nalezení „rukojeti“:

pokus najít pro pociťovaný smysl vyjádření, výstižné pojmenování (tzv. rukojeť), nemusí jít o slovo či větu, může to být i obraz, symbol, přirovnání (je to jako kdybych měl v břiše balvan) vyjádření gestem, pohybem, zvukem. Př. po hádce se šéfem – klient zjistí, že jeho fyzický pocit nejvíce odpovídá pocitu Bezmoc.

 

4. rezonování:

zkoušíme, jestli rukojeť (slovo, symbol, gesto) skutečně vystihuje podstatu pociťovaného smyslu. Př.: klient zkouší, jestli jeho pociťovaný smysl rezonuje s pocitem bezmoci. Může zjistit, že to ještě není úplně ono – pak se vrátí o krok zpět a hledá jinou rukojeť, jiný klíč. Pokud je rukojeť správná, cítí určitý (jemný nebo intenzivnější) vnitřní posun, jeho pociťovaný smysl se proměnil – to je to loupání slupek cibule.

 

5. dotazování:

když je rukověť nalezena, je možno ptát se klienta: Co je na té bezmoci nejhorší? Co bys potřeboval, aby ti bylo líp? Co můžeš udělat, aby sis udržel dobrý pocit?apod. Odpovědi mají opět pocházet od vnitřního pocitu, nikoliv z mysli, pokud přinesou další tělesné posuny, je to jen dobře!

 

6. přijetí:

zaintegrování všech poznatků, které nám focusing přinesl, možné nápady na změny v našich postojích, v životě. Reflektování potřeb našeho těla, radost ze změny.

 

 

Focusovat lze nahlas či v duchu, za pomoci kresby, pohybu, zpěvu, samostatně nebo s partnerem/terapeutem. Záleží na našich preferencích, nicméně focusování ve dvou je efektivnější. Gendlin dokonce uvádí, že stačí pouhá přítomnost druhého člověka, který ani nemusí nic říkat, stačí, když nám po dobu našeho fokusování věnuje plnou pozornost.

 

Zdroj: Gendlin, Eugen, T.: Focusing. Praha, Portál, 2003.

Více najdete v našem online kurzech: