MANŽELSKÝ SLIB

Manželský slib zní:  

 

„Já, ……………..,  

odevzdávám se tobě,………………….,  

a přijímám tě za manželku (manžela).  

Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost,  

že tě nikdy neopustím,  

a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé  

až do smrti.  

K tomu, ať mi pomáhá Bůh.  

Amen.“  

 

Většina kněžích žasnou nad tímto slibem, protože je krátký, ale obsahuje naprosto  vše, co do vztahu manželů patří. Tím, že se snoubenci naučí tento text slibu nazpaměť  (není to podmínka), více přemýšlejí nad tím, co budou vlastně slibovat a zda dokáží  splnit to, co hodlají slíbit. Proto je také důležité, aby kněz vysvětlil vážnost tohoto slibu,  větu po větě.  

 

„…odevzdávám se ti…“ Když se řekne odevzdávám se ti, znamená to, že  nejsem jen svá. Od té chvíle patřím ještě jednomu člověku. Nemohu tedy o sobě  rozhodovat sama, ale musím brát v úvahu názor toho druhého.  

 

„…a přijímám tě…“ Přijímám toho druhého bez podmínek. Nepřijímám jenom  jeho dobré vlastnosti, ale přijímám ho i se špatnými vlastnostmi, s jeho minulostí,  rodinou, ale i s budoucností. Právě budoucnost hraje důležitou roli, protože se každý  člověk v průběhu let mění. Změní nás rodičovství, mění se naše sociální postavení, mění  se pohled druhých lidí na nás samotné, změnu s námi provede nemoc, velká ztráta a  jakýkoliv jiný zásah do našeho života. Pro člověka je velkou úlevou, když ví, že bude  přijímán, ať se stane, co se stane. Snoubenci jsou schopni sami ze sebe něco podstatného  ztratit (obětovat), aby udrželi jednotu manželství.  

 

„Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost,…“ Není problém vyslovit tuto  větu. Těžší je, uvědomit si, co vlastně znamená. Základním bodem je poznat rozdíl mezi  láskou a zamilovaností. Manželský život není jen procházka růžovou zahradou, ale je  to každodenní žití s většími či menšími problémy a nepříjemnostmi. Takové těžkosti  dokáže překonat láska a ne zamilovanost. Mnoho lidí považuje úctu jako něco odcizujícího. Ale každý ví, že když k němu někdo blízký ztratí úctu, tak se cítí být  ponížen. A v manželství to platí také. Navíc v manželství lze úctu ztratit docela snadno,  například lží, rozzlobením se na někoho, nevhodným chováním a tak podobně. Slovo  věrnost se u manželů bere jako samozřejmost, ale není tomu tak. Dnešní doba věrnost  nepodporuje a je hodně situací, které vybízejí k nevěře. Snoubenci si musí uvědomit, co  pro ně věrnost znamená, ale také to, co znamená nevěra. Církev, v případě nevěry radí  odpustit bez postranního úmyslu vydírání.  

 

„…že tě nikdy neopustím…“ tuto část slibu je třeba chápat v širším slova  smyslu. Opustit druhého můžeme například tehdy, když má nějaký problém či starost a  nám je to lhostejné nebo se nám jeho problémy zdají malicherné a odbudeme ho. Tím  partnera vlastně opouštíme, když on potřebuje naši pomoc. Z toho vznikají hluboké rány,  které se sčítají až se partneři navzájem úplně odcizí nebo se pohádají.  

 

„…a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti.“ To, co je dobré, to  většina lidí považuje za automatické a nepočítá, kolik dobrého se jim do této doby událo.  Ale to, co je zlé, na to se ptáme: „Proč zrovna my?“ Pokud manželé prožívají ve vztahu  něco špatného, měli by se zamyslet nad tím, co všechno dobré spolu už zažili. Těch  dobrých věcí je vždy víc než těch špatných, ale lidé je nepočítají.  

 

„ K tomu ať mi pováhá Bůh. Amen.“ Tato věta se může pro nevěřící zdát jako  církevní dovětek. Pro křesťana to znamená, že počítá nejen se svými vlastními silami při  tvorbě dobrého manželství, ale může počítat s pomocí od Boha. Pokud manželství  prochází těžkostí, může se katolík v dobré víře obrátit na Boha o pomoc.