OBRANNÉ MECHANISMY EGA
Obrany zkreslují situaci do takové podoby, která pro nás bude přijatelná.
Ego představuje část našeho Já, které je možno chápat i jako vlastní identitu nebo hodnotu sebe sama. Velmi dobře je vlastní hodnota člověka poznána ve chvílích, kdy je fakticky zkoušena její odolnost - když je kárán, když cítí, že selhal nebo když cítí, že ztrácí lásku druhých lidí. V takových momentech poznáváme sílu vlastního Já, a to především díky aktivitám, které následují.
Když záměrně převedeme řeč na zcela jiné téma, když pláčeme, když máme neobvykle nucenou potřebu být sami, když vědomě zalžeme, když uprostřed debaty odejdeme z místnosti (únik před realitou), a samozřejmě, když někoho fyzicky napadneme - ve všech případech užíváme jistou formu obrany.
Proč máme potřebu se bránit?
Člověk se ve své podstatě rodí jako zranitelný, a to ať už na úrovni fyzické, psychické, morální, duchovní nebo jiné. Každý má své limity v tom, co ho dokáže zranit a čemu ještě zvládne odolat. Obrana vychází z naší přirozenosti, je to přirozený vzorec chování, kterým disponuje každý živý tvor v případě, že pro něj situace, ve které se právě nachází, začíná být nepříjemná či jakkoli jinak stresující či ohrožující.
Podrobněji jsou tyto vzorce popsány v odstavci "Druhy obranných mechanismů".
Křehkost je člověkem záměrně skrývána (z pocitu strachu) a vede k zatajování, popírání či deformování reality místo toho, aby vedla k otevřenosti a upřímnosti.
Kdy se obrana spouští?
Potřeba bránit se většinou vychází při pocitech úzkosti (např. pocit viny, zklamání, pocitu selhání či neúspěchu) a obvykle se spouští nevědomě (automaticky), obecně v situacích, kdy pociťujeme neúspěch, nenaplněná očekávání nebo neuspokojení potřeb a potřebujeme se opět vrátit do pomyslené rovnováhy. Díky obranným mechanismům se snažíme obnovit si hodnotu vlastního Já do původní podoby. V okamžiku, kdy obranné vzorce vznikaly, samozřejmě měly určitou faktickou hodnotu, ale pokud stejné vzorce přetrvávají i v dospělosti, tehdy nastává problém. Taková forma obrany může brzdit dozrávání osobnosti a výsledkem je "dětinské" chování neúměrné věku - směrem od nás k druhým (např. zesměšňování dané situace nebo osoby, vztek, odpor), a nebo směrem dovnitř do nás samých a může způsobovat jisté problémy v komunikaci s okolím a v mezilidských vztazích obecně (např. různé druhy fobií).
Základní typy vrozených reakcí obrany jsou agrese (útok), únik či paralýza.
Výčet nejčastějších obranných mechanismů (OM):
- psychotické - bludná projekce, distorze reality, popření,
- nezralé - projekce, únik do fantazie, agování, pasivní agresivita, hypochondrie,
- neurotické - intelektualizace, racionalizace, afektualizace, přemístění afektu, fobie, reaktivní výtvor,
- zralé - suprese, humor, anticipace, altruismus, sublimace.
- další - introjekce, substituce, identifikace, izolace, konfluence, retroflexe, proflexe, regrese, deflexe, fixace, percepční obrana, rezignace, agrese, superkonformita.
Psychotické OM:
Bludná projekce: znamená, že člověk promítne nenávist do určitých objektů, což vede k přesvědčení, že mu někdo nebo něco chce ublížit.
Distorze reality: tvorba iluze - upravení skutečnosti do podoby, která je pro jedince více přijatelná.
Popření nebo potlačení: u řešení nepříjemné situace máme sklon si je nepřipouštět, ideálně zapomenout. Potlačené obsahy ovšem nejsou "smazány", ale vytlačeny z vědomé části do nevědomé, odkud mohou skrytě působit v situacích, kdy to neočekáváme a mohou tak zhoršit nejen naše sebevědomí, ale také vztahy s okolím.
Nezralé OM:
Projekce: projikujeme naše pocity do okolí, přisuzujeme mu to, co se ve skutečnosti odehrává v nás (impulzy, potřeby). Např. vyvoláme hádku s kolegou, jež je následkem předchozí hádky s partnerem/partnerkou a trestáme ho za něco, za co bychom ho ve skutečnosti nikdy netrestali. Nebo v opačném případě - v době, kdy jsme zamilováni - vidíme lásku i tam, kde bychom ji za jiných situací neviděli.
- obviňujeme druhého za jeho nedostatky, které máme my sami nebo k nim máme blízko,
- do druhého umisťujeme zdroj pocitů, které mají příčinu v nás, např. bázlivý člověk vnímá ze svého okolí jen strach a nic jiného, do jisté míry ho tam chce vidět, i když tam ve skutečnosti nemusí být,
- v druhých hledáme opak toho, co u sebe vnímáme jako negativní
Únik do fantazie: odmítnutí reality, únik do vymyšleného světa, prožívání nedosažitelného. Může být i v případě častého hraní počítačových her.
Agování: maskovaný projev nespokojenosti. Např. nadřízený hluboce pokárá svého podřízeného a tento podřízený v reakci na svého vedoucího pomluví kolegu z vedlejší kanceláře, aby ventiloval svůj vztek.
Pasivní agresivita: vyhýbání se přímé agresi a ventilování vzteku pomocí nepřímých forem, nejčastěji justů nebo naschválů.
Hypochondrie: úzkostné a intenzivní zaměření se na vlastní zdravotní stav s cílem najít nemoc, a tím "utéct" z problematické situace.
Neurotické OM:
Intelektualizace: forma izolace, při které získáváme emoční odstup, např. vyjádření bolestných pocitů chladným a neosobním intelektuálním vyjadřováním, jakoby bez emocí.
Racionalizace: rozumová argumentace, proč nebylo dosaženo cíle nebo nebyla uspokojena cílená potřeba:
- negativní - při rozchodu dívky s chlapcem: "stejně pro mě nebyl dost dobrý",
- pozitivní - při neúspěchu u zkoušky: "alespoň se to příště naučím lépe."
Afektualizace: opak racionalizace a inteklektualizace - přemíra emocí. Emoce mají pomoci obejít nepříjemnou situaci. Může být spojováno s hysterií.
Přemístění afektu: jedinec na silný prvotní podnět nereaguje, ale na jiný, třeba již slabý podnět, bývá reakce bouřlivá.
Fobie: chorobný strach z věcí, zvířat, lidí nebo konkrétních situací. Jedná se o formu úniku před již prodělanou stresující situací (člověk se snaží zabránit opakování nepříjemné situace vyhýbáním), např. antropofobie (strach z lidí), vyvolaná z předchozího přepadení.
Reaktivní výtvor: chování navenek je opačné než skutečné pocity. Např. člověk potlačující svou sexualitu je ve společnosti otevřeným a zaníceným zastáncem celibátu. Další podrobnosti můžete najít zde - Fenomény současnosti V. - Sebedestrukce.
Zralé OM:
Suprese: přesunutí na později.
Anticipace: je předvídání problémů a příprava na ně.
Altruismus: je snaha posyktovat lidem hezké věci, které bychom od nich sami rádi dostávali.
Ostatní OM:
Introjekce: pochází z dětství, kdy se ztotožňujeme s modely pronášené autoritami (většinou rodiči), např. měl bych brzy vstávat a nespat přes den. Neměli bychom mít děti, dokud se nevezmeme.
Substituce: nahrazování něčeho něčím jiným.
- kompenzace - např. nahrazuji si problém s pozorností zlepšováním paměti,
- sublimace - transformace zážitků bez dalšího uplatnění do jiných obsahů prožívání - má se za vznikem umění, filozofie, např.
- už v reakci na nenaplněný vztah k ženě může namalovat její portrét.
Identifikace: s jinou osobou ve smyslu posílení vlastní hodnoty (např. námi vysoko ceněné autority) nebo obrana v podobě "identifikace s agresorem" v případě zneužití/týrání - vysvětluje, proč oběti nic neoznámí.
Izolace: je klasický únik, obrana proti pocitům viny nebo studu, často v takových případech "pálíme mosty".
Konfluence: splývání, mizí hranice mezi námi a okolím. V těchto případech je často vyžadována podobnost a odlišnost není tolerována. Přirozený jev např. u matek s malými dětmi ("nechceme papat"). Problém se objeví v případě, kdy tento stav přetrvává do dospělosti. U lidí závislých na svých partnerech. Časem se může změnit v agresi.
3 hlavní zdroje k tomuto tématu najdete zde:
Opakování je matkou moudrosti.
Psychologie soc. a osobnosti, Obranné mechanismy