OKNO TOLERANCE

Když jsme jako kojenci zdravě připoutáni k naladěným, trvale dostupným a pečujícím osobám, vytváří to základ pro optimální vývoj našeho mozku a nervového systému. Postupem času nám tato ko-regulace (asistovaná regulace) umožňuje naučit se efektivní autoregulaci (samostatná regulace).

"Okno tolerance" je termín, který zavedl Dr. Dan Siegel a který se dnes běžně používá k pochopení a popisu normálních reakcí mozku a těla, zejména po nepříznivých událostech. Tento koncept naznačuje, že optimální úroveň nabuzení nastává, když se nacházíme v rámci tolerančního okna, které umožňuje vzestupy a poklesy emocí, které člověk zažívá. Můžeme zažívat zranění, úzkost, bolest, hněv, které nás přivádějí k okraji okna tolerance, ale obecně jsme schopni využívat strategie, které nás v tomto okně udrží. Stejně tak se můžeme cítit příliš vyčerpaní, smutní nebo uzavření, ale zpravidla se z této situace posuneme. Níže je uveden diagram znázorňující vzestup a pokles optimálně regulovaného nervového systému, který zažívá aktivaci následovanou ustálením.

Když v dětství zažijeme nepřízeň osudu v důsledku traumatu a neuspokojených potřeb attachmentu, může to drasticky narušit náš nervový systém. Naše smysly budou zesílené a naše prožitky a reakce budou obvykle intenzivnější a strategie jsou nám hůře dostupné. Nepříznivé zážitky také zmenšují naše toleranční okno, což znamená, že máme menší schopnost řídit vzestup a pokles  emočního vzruchu a větší sklon k rychlejšímu přetížení. Naučit se sledovat a posouvat svůj afekt může být mocným nástrojem pro podporu regulace v celém mozku, těle i mysli.

Siegel tvrdí, že každý člověk má určitý rozsah intenzity emočních prožitků, které může pohodlně prožívat, zpracovávat a integrovat. Jedná se o "okno tolerance" nebo zónu "optimálního nabuzení" (Ogden, 2006). Okno tolerance některých lidí je poměrně široké: mohou se cítit pohodlně navzdory relativně vysokým stupňům emoční intenzity a široká škála emocí (od příjemných emocí, jako je vzrušení a štěstí, až po nepříjemné emoce, jako je vina nebo hněv) může být tolerována a dostupná pro vědomí. Lidé s širokým tolerančním rozsahem jsou schopni myslet, cítit a chovat se pružně a efektivně i přes vysoký stupeň vzrušení. (např. je zmapovaný příklad ženy, která dokázala odvést pozornost potenciálního násilníka tím, že ho zapojila do diskuse o jeho sestře). Naopak z klinického hlediska je metafora okna tolerance důležitá při práci s lidmi, kteří přežili trauma, zejména s klienty, kteří zažívají disociaci. Právě u takových lidí je patrné zúžení akna tolerance a velmi rychlá aktivace sympatiku, který člověka vyřadí z regulovatelné zóny a tak dojde přestimulaci/podstimulaci. To je zóna dysregulace.

 Pro partnerský život je tento koncept "okna tolerance" významný především z hlediska pocitu bezpečí, který je zásadní pro udržení kontaktu resp. napojení mezi partnery. Naše pojetí párové terapie silně fokusuje cyklus napojení a odpojení, který je velmi efektivním diagnostickým nástrojem pro to, co se mezi partnery v daném okamžiku děje a bude dále dít. To znamená pro co ještě mají v aktuální chvíli kapacitu a jaké efektivní nástroje mají pro zvládnutí výraznějšího emočního napětí. V momentě prožívaného pocitu ohrožení dochází totiž v okně tolerance aktivac vzrušení ke své horní či spodní hranici. V obou případech hrozí, že přestou "fungovat" nástroje, který jeden či druhý partner má pro svou regulaci svého emočního stavu. Pokud intenzita emočního vzrušení již není regulovatelná, dochází k dysregulaci, přicemž velmi často v tomto momentě dochází k odpojení od partnera a k automatickému podvědomému spuštění obran, zvýšené produkci hormonů určené pro boj-únik a také k zůžení pozornosti a vědomí. Tím jsou pro danou chvíli silně zasaženy kvality potřebné pro empatické a laskavé vztahování se. Tím dochází k nemožnosti zájmu o svět druhého partnera, nemožnosti kvalitního naslouchání a porozumění. Tím se boří možnost partnerské komunikace. Tam, kde partner byl přede chvíli blízký přítel, tak se pod vlivem dysregulace stává ohrožujícím nepřítelem, před kterým je potřeba se bránit. Tento stav je zcela subjektivní a v daný okamžik často i mimo vůli, kontolu a vědomí. Tento stav nemá přímou souvislost s kvalitou vztahu těchto partnerů. Tento stav může nastat v mžiku již při pouhé představě resp. očekávání možného ohrožení (když já udělám toto, tak druhý udělá toto, když já řeknu toto, tak on udělá toto). Právě zde se mnoho partnerů začně vyhýbat prožitku, který podvědomě očekává, že se stane. Tato podvědomá ztráta bezpečí vede velmi často partnery k ukončení rozhovoru ze strachu, že dojde ke konfliktu, nebo vede k neadekvátní emoční reakci. Tato reakce je neadekvátní situaci, ale velmi adekvátní vnitřnímu emočnímu stavu a vzniklému významu. Proto je tento neurobiologický proces důležitý pro pochopení partnerských konfliktů, které obsahují různé spouštěče, různé emoce a různé "switche".

Proces vedoucí k dysregulaci a k odpojení je často přítomen tomu, když se jednomu či oběma partnerům spoustí obranné mechanismy, a také když dochází k nevědomé aktivaci "přenosového pocitu". Právě fenomém přenosu je dalším silným spoutěčem vnitřního vzruchu, který vystřelí mimo toleranšní zónu. Právě aktivovaný přenos zatíží přítomné prožívání nevědomými obsahy z minulosti. Přítomné vědomí je nevědomě zahlceno komplexním emočně-vztahovým obsahem, který vznikl v dávné minulosti, v dávných vztazích (většinou s důležitými osobami, které byli v naší blízkosti, na kterých jsme byli do určité doby emočně závislý nebo jsme byli s nimi v hierarchické nerovnováze. Přenos aktivuje obrazy, osoby, pocity, fantazie, očekávání, hodnocení, obrany, strategie, touhy, frustrace a bolesti z minulosti (TEHDY a TAM), které vstoupí do přítomného okamžiku TADY a TEĎ. 

 Siegel říká, že "pokud jsou bolavé vzpomínky aktivovány příliš silně, mohou zahltit schopnost, nás nebo našeho partnera, jasně myslet, verbalizovat a aktualizovat své myšlenky a pocity. Většina lidí zvládá nároky a stres každodenního života bez větších obtíží, ale pokud se aktivují vzpomínky, ve kterých je bolest může být obtížné zůstat v optimální zóně".

Okno tolerance je zóna, ve které je možné zpracovat intenzivní emoční vzrušení zdravým způsobem, což vám umožní fungovat a účinně reagovat na stres, úzkost či ohrožení. Umožňuje vám bez větších obtíží reagovat na požadavky a stres každodenního života. Je to komfortní zóna, ve které máme schopnost sebeuklidnění a seberegulace svého emočního stavu. Zkuste si vzpomenout na chvíli, kdy jste byli v klidném a vyrovnaném stavu mysli, cítili jste se uvolněně a měli jste vše pod kontrolou. Vzpomínáte si, že jste se cítili klidní, uzemnění, bdělí, v bezpečí a přítomní? Takový je pocit, když jste v optimální zóně.

Když je rovnováha narušena, ať už v důsledku extrémního stresu, pocitu ohrožení nebo aktivací přenosového pocitu/situace, nebo aktivací traumatického zážitku, tak opouštíme své toleranční okno. Naše tělo na to obvykle reaguje obranně. V této fázi se začnou projevovat poruchy regulace a nastupují různé úrovně obranného systému. Pokud není možné bojovat nebo utéct, vaše tělo se zhroutí do stavu tzv. "zamrznutí". A tak se může stát, že objektivně nepatrný impulz se stane spouštěčem, který otevře citlivost z minulosti a dynamizuje nabuzení za hranici tolerance, což vyvolá silné emoce, vzteku či úzkosti, což může véct dysregulaci. Pokud se nedokážete vrátit zpět do optimálního stavu, přejdete do stavu hyperarousalu nebo hypoarousalu a zažijete reakce typu boj, útěk nebo zamrznutí. 

Okno tolerance neboli zóna optimálního vzrušení každého člověka má svou horní a dolní hranici. Nad horní hranicí se nachází zóna "hypervzrušení / přestimulace" a pod dolní hranicí zóna "hypovzrušení / podstimualce". Když se úroveň vzrušení člověka dostane za hranice jeho tolerančního okna, může dojít k narušení jeho myšlení a chování. Přímo Siegel to popisuje takto: "Záplava energie může bombardovat mysl a ovládnout řadu procesů, od racionálního myšlení až po sociální chování. V tomto okamžiku mohou vědomí zaplavit emoce. Někteří to nazývají emocionálním "únosem", "zhroucením" nebo "zaplavením". V takové situaci už člověk nemusí mít pocit, že jeho chování je dobrovolné, a myšlenky se mohou vymknout kontrole. Obrazy mohou zaplnit oko mysli vizuálními reprezentacemi symbolizujícími emoční vjemy."

Siegel naznačuje, že toleranční okno lze chápat v souvislosti s funkcí autonomního nervového systému. Nad horní hranicí vede nadměrná aktivita sympatické větve autonomního nervového systému ke zvýšení energeticky náročných procesů. Pod dolní hranicí převládá nadměrná aktivita parasympatické větve autonomního nervového systému - dochází ke snížení fyziologických procesů, jako je srdeční frekvence a dýchání, a zároveň k psychickým prožitkům "otupělosti" a "vypnutí". 

Jako lidské bytosti máme schopnost udržet se v jednom stavu jen tak dlouho, než nás mozek a tělo vydrží. Například můžeme snášet jen tolik bolesti, úzkosti, strachu atd., než mozek a tělo zareagují a znecitliví nás vůči této nadměrné energii. Stejně tak lidé zůstanou pouze ve stavu vypnutí, kdy se cítí uvnitř emočně mrtví, než nás mozek/tělo z tohoto stavu vyvede, často tím, že nás přitáhne k věcem (často podvědomě), které nám dávají pocit života. To může znamenat, že tíhneme k rizikovému chování nebo k činnostem, které pro nás nejsou typické, abychom si navodili pocit vzrušení, aktivace a vitality. V podstatě se chráníme, protože existuje určitá část mozku / těla, která není připravena být mrtvá.

V Siegelově pojetí nejsou okna tolerance pevně stanovena. Existují individuální rozdíly v jejich šířce, které jsou dány:

• Temperament - Siegel uvádí příklady dětí s plachým temperamentem, pro které je emoční intenzita rušivá, a dětí s podrážděným nebo nepředvídatelným temperamentem, které vybuchují, když se ocitnou mimo rámec své tolerance.
• Zážitková (traumatická) anamnéza, která může zahrnovat zkušenosti s traumatem nebo zanedbáváním. Siegel navrhuje, že děti, které opakovaně zažívají emoce "mimo kontrolu", aniž by měly pocit, že jim ostatní lidé pomáhají se uklidnit, mohou být méně schopné se samy uklidnit.
• Sociální kontext - například přítomnost nebo nepřítomnost "bezpečných" osob, které mohou usnadnit chování v blízkosti.
• Fyziologie - neoptimální fyziologické stavy, jako je hlad, žízeň, únava, mohou zúžit toleranční okno jedince.
• Stav mysli - včetně předchozí úrovně stresu. V období chronického partnerského stresu či již rozvinuté partnerské krize dochází většinou u obou partnerů k silnému zúžení okna tolerance, které je většinou spíše selektivní pro jejich vztah a přítomnost. S jinými lidmi mají mnohem větší okno tolerance. Podobně je tomu u unavené, frustrované, nevyspalé, přetížení a nezazdrojované maminky s malými dětmi. Zde to má zase velkou souvislost například se sníženou nebo zcela absentující chutí na sex a absencí sponntánní touhy. Více najdete v modelu Duální kontoly.

Jiní autoři, například Ogden, Minton & Pain (2006), mapují metaforu okna tolerance na Porgesovu polyvagální teorii (Porges, 2011). Polyvagální teorie rozšiřuje tradiční sympatické/parasympatické pojetí autonomního nervového systému a popisuje tři hierarchicky uspořádané subsystémy, které řídí naše neurobiologické reakce na podněty z prostředí. Tyto tři větve jsou ventrální parasympatická větev bloudivého nervu (zodpovědná za sociální zapojení), sympatický systém (zodpovědný za mobilizaci) a dorzální parasympatická větev bloudivého nervu (zodpovědná za imobilizaci). Ogden et al (2006) navrhují, aby každý subsystém odpovídal jedné ze tří zón vzrušení v modelu okna tolerance: systém sociálního zapojení (ventrální vagový) koreluje se zónou optimálního vzrušení, sympatický systém se zónou hypervzrušení a dorzální vagový systém se zónou hypovzrušení.

Model tolerančního okna lze popsat i na úrovni mozkových funkcí. Siegel navrhuje, že:

"Ve stavech nadměrného vzrušení se vypíná "vyšší" zpracování neokortikálních okruhů. Navíc směr toku energie v mozku, který obvykle koordinují a vyrovnávají prefrontální oblasti, je pak určován spíše vstupy z "nižších" zpracovatelských center mozkového kmene, smyslových okruhů a limbických struktur. Stav hyperarouzality nad rámec tolerance tak neurologicky vede k inhibici vyšších vjemů a myšlenek; upřednostňovány jsou spíše základní somatické a senzorické vstupy. V této situaci lidé nepřemýšlejí; něco intenzivně cítí a jednají impulzivně. To znamená, že jedinec, který se dostane do stavu mimo okno tolerance, je potenciálně v "nižším režimu" zpracování, v němž při zpracování převládají spíše reflexivní reakce na tělesné stavy a primitivní limbické a mozkové vstupy."