TĚLO  A  TRAUMA

Trauma je somaticko-duševní stav, který vzniká po prožití situace, kdy se člověk cítí extrémně přemožený, bezmocný, zranitelný, vyděšený a nemůže provést účinou reakci, která by uvolnila nakumulovanou energii. Dojde k zamrznutí. Nedojde k uvolnění a zklidnění nakumulovaného napětí a energie přes účinnou reakci. Situace se tím vnitřně vlastně neukončí. V takových případech pak často mluvíme o posttraumatické stresové poruše, která je reakcí mozku oběti na prožitou hrůzu.

Traumatizovaný člověk prožívá své trauma pořád dokola, i dávno po tom, co nebezpečí pominulo. A pak stačí sebemenší náznak přicházejícího nebezpečí, a vracíme se zpátky do svého traumatu, zamrzáme nebo ze situace rovnou utíkáme. Takovým spouštěčem retraumatizace, kdy máme pocit, jako by se traumatická vzpomínka opakovala v současném momentu (taktéž nazýváno flashback), může být cokoliv – příkladem je třeba kritika od šéfa v práci, která obětem připomene kritiku od pečovatele nebo rodiče, čímž se oběť psychicky navrací do bezmocnosti v dětstvípro osoby, které zažily přepadení, to může být třeba hlasitý zvuk; pro osoby, které jsou oběťmi znásilnění, třeba i dotyk na určité části těla,

Každá reakce na traumatické prožívání vzniká hluboko v mozku a je naprosto nedobrovolná a nevědomá. Nedokážeme ovlivnit, jak na to, že se nám něco stane, budeme reagovat.

Peter Levine byl fascinován tím, že zvířata žijící v přírodě jsou nevyhnutelně opakovaně traumatizovaná, ale dokážou se dobře a rychle zregenerovat. Když se ocitnou v přímém ohrožení života a jejich tělo se například dostane do stavu zamrznutí, poté co nebezpečí pomine, snadno se uvolní vybitím nahromaděné energie. Ze zamrznutí se zvířata dostávají tím, že se třesou, chvějí, hluboce oddychují a často také dokončují v útěku nebo útoku neuplatněné motorické pohyby. Ačkoli my lidé tuto kapacitu seberegulace a navrácení do rovnováhy se zvířaty sdílíme, snažíme se své tělesné a emoční reakce ovládnout nebo nám jejich dokončení neumožňuje prostředí.

Již víme, že problém traumatu není ona traumatogenní situace jako situace, ale subjektivní míra prožitku a vnitřní odpověď organismu, nervové a hormonální soustavy. Problémem je tedy reakce, která se uděje v našem těle v důsledku této situace. Protože pokud jsme vyděšení, prodělali jsme šok nebo cítíme strach. Naše tělo prožívá stres a mozek vyhodnotí, že jsme v ohrožení. Jde nám opřevším o intenzivní prožívání, tak pak v těle dochází ke zjevným fyziologickým procesům jako je lapání po dechu, vytřeštění očí, ztuhnutí svalů nebo zvednutí ramen. Dáchází k aktivaci sympatiku a zvýšené produkci stresových hormonů. V těle při těchto extrémních fyziologických procesech zamrzne obrovské množství životní energie - je to jako když šlápnete na brzdu a plyn současně, protože se aktivuje velké množství energie připravené k útoku/útěku z nebezpečí, ale není prostor tento útěk/útok uskutečnit (např. malé dítě, které se bojí agresivního rodiče nemá šanci utéct z domu nebo se fyzicky ubránit, protože je na dané osobě existenčně závislý). Tělo zůstane ve stavu ohrožení, a tím se kompletně mění celá chemie v těle - zejména dochází k blokaci vyplavování endorfinů.

Tělo a mozek zůstává v zamrznutí a v budoucnu není schopno rozlišit, kdy je to realita, a kdy pouze představa. Jedná se o otisk v těle (paměť buněk), který udržuje vysokou aktivaci stresu pro celý nervový systém. Proto člověk v důsledku traumatu může být agresivní, impulsivní, útočný nebo naopak paralyzovaný, submisivní, neustále se obhajovat, omlouvat či mít emočně neadekvátní reakce a výbuchy. Člověk se přirozeně bojí nepříjemných stavů a vzpomínek, které mohou doprovázet vyplavování traumatu při jeho léčení. Snaží se vyhnout negativním emocím a bolesti. 

Účinná akce (výsledek útoku nebo útěku) ukončuje hrozbu, umožnuje uvolnění aktivované energie, zklidňuje nervový a hormonální systém. Ochromení naopak udržuje tělo ve stavu nevyhnutelného šoku a naučené bezmoci. Tváří v tvář nebezpečí lidé automaticky vylučují stresové hormony s cílem zvýšit odolnost a uniknout. Mozek a tělo jsou naprogramovány na útěk domů, kde lze znovu nabýt pocitu bezpečí a sekrece stresových hormonů může ustat. Pokud však zůstává hladina stresových hormonů nadále vyšší, tak v dlouhodobém účinku neustále stimuluje strach, depresi a hněv a posléze u nich vznikají různá tělesná onemocnění.