PŘÍZNAKY TRAUMATU A POŘADÍ JEJICH VÝSKYTU

"Na úvod chci zdůraznit, že je velmi důležité, abychom tyto časté příznaky traumatu chápali jako to, čím skutečně jsou. Když tělo cítí nepohodu, vysílá signály. Tyto signály nám mají sdělit, že něco uvnitř nás není v pořádku a žádá si to naši pozornost. Když na tyto podněty nereagujeme, postupem času přerostou v příznaky traumatu.

Nutno též poznamenat, že ne všechny tyto příznaky musejí být zapříčiněny traumatem a ne každý, u koho se jeden či více z nich projeví, musí být traumatizovaný. Například chřipka může způsobit žaludeční potíže podobné příznakům traumatu. Je tu ale jeden rozdíl. Příznaky chřipky většinou po několika dnech odeznějí. Příznaky traumatu nikoli. 

Prvními symptomy, které se většinou objeví bezprostředně po zahlcující události, jsou hyperexcitace, konstrikce, disociace, popření a pocity bezmoci, ochromení nebo zamrznutí. Projděme si je nyní jeden po druhém."

• Hyperexcitace. Může mít fyzické projevy zrychlení srdečního tepu, zvýšené pocení, studený pot, dýchací potíže (zrychlený dech, mělký dech, dušnost atd.) a svalová tenze. Ale může se projevit i psychicky v podobě vtíravých myšlenek, překotného myšlení, úzkosti a ustaranosti. Když si tyto myšlenky a vjemy připustíme, tj. dáme jim volný průchod, nejprve vyvrcholí a poté začnou slábnout a mizet. Během tohoto procesu se může dostavit chvění, třes, návaly horka, prohloubení dechu, zpomalení srdečního tepu, uvolnění svalů a celkový pocit úlevy, pohody a bezpečí. 
• Konstrikce. V reakci na život ohrožující situaci dochází spolu s hyperexcitací také ke konstrikci tělesných tkání a k zúžení vnímání. Nervová soustava začne fungovat tak, aby veškeré naše úsilí mohlo být směrováno k odvrácení hrozby. Konstrikce mění dech, svalový tonus i celkové držení těla s cílem podpořit výkon a sílu. Cévy v kůži, periferních oblastech těla a vnitřních orgánech se stáhnou, aby přenechaly více krve svalům, které se napnou a připraví k obranné akci. Trávení je pozastaveno. Jedinec může pociťovat také otupělost a útlum.
• Disociace a popření. Woody Allen jednou prohlásil: „Nejde o to, že bych se bál umřít, jen nechci být u toho, až se to stane.“ Tento bonmot docela dobře popisuje účel disociace. Disociace nás chrání před zahlcením stupňující se excitací, strachem a bolestí. Sekrecí našeho přirozeného vnitřního opia - endorfinů – tělo „otupuje“ bolest způsobenou vážným zraněním. Pro jedince, jenž právě prodělává trauma, je disociace snadným způsobem jak přetrpět zkušenost, která je pro něj v danou chvíli nesnesitelná. 
• Popření lze považovat za méně intenzivní formu disociace. Můžeme být odříznuti od vzpomínky na určitou událost (nebo řadu událostí) nebo od pocitu z ní. Můžeme popírat, že k události vůbec došlo, nebo se chovat, jako by nešlo o nic důležitého. Když například zemře někdo, koho jsme milovali, můžeme dělat jakoby nic, protože čelit realitě by bylo příliš bolestné. Dalším projevem disociace může být pocit ztráty kontaktu (někdy téměř úplné) s určitou částí těla. Právě tuto disociovanou část těla pak často postihují chronické bolesti. Pocit bezmoci, ochromení nebo zamrznutí. Je-li hyperexcitace akcelerátorem nervové soustavy, pak pocit zdrcující bezmoci funguje jako její brzda. Bezmoc, kterou zakoušíme ve chvílích ohrožení života, není běžným pocitem bezradnosti, jaký čas od času přepadá každého z nás. Je to pocit zhroucení, ochromení a naprosté nemohoucnosti. Není to dojem, představa nebo výplod fantazie. Je to holý fakt. 

K dalším raným příznakům, které se objevují současně s výše popsanými nebo krátce po nich, patří:

• nadměrná bdělost (nepřetržitá ostražitost)
• rušivé představy nebo flashbacky
• extrémní citlivost na světlo a zvuk
• hyperaktivita
• přehnané emoční a úlekové reakce
• noční můry a děsy
• náhlé změny nálady (záchvaty vzteku, častý hněv nebo pláč)
• stud a nízké sebehodnocení
• snížená schopnost zvládat stres (snadná a častá stresovanost)
• poruchy spánku

Některé z těchto příznaků se mohou objevit až po mnoha letech. Mějte na paměti, že tento seznam nemá být diagnostickým nástrojem, ale pouze vodítkem, které naznačuje, jak mohou příznaky traumatu vypadat. Dalšími možnými projevy traumatizace jsou:

• panické ataky, úzkost a fobie
• instrumentální „výpadky" a pocit zastřené mysli
• vyhýbavé chování (vyhýbání se určitým místům, činnostem, pohybům, vzpomínkám, osobám)
• vyhledávání nebezpečných situací
• závislostní chování (přejídání se, alkoholismus, kouření atd.)
• nadměrná, nebo snížená pohlavní aktivita
• amnézie a zapomnětlivost
• alergie
• neschopnost lásky, péče a tvorby citových vazeb s druhými lidmi
• strach ze smrti nebo stárnutí
• sebepoškozování (vážné sebetýrání, řezání atd.)
• ztráta víry v základní hodnoty (duchovní, náboženské, lidského soužití)

Poslední skupinu tvoří příznaky, které obvykle propukají se zpožděním. Ve většině případů jim předcházejí ranější symptomy. Žádné pevné pravidlo pro to, kdy se jaký příznak projeví, však neexistuje. Do této skupiny patří:

• neschopnost činit závazky
• chronická únava nebo tělesná slabost
• imunitní poruchy a některé poruchy endokrinního systému jako onemocnění štítné žlázy a environmentální intolerance 
• psychosomatická onemocnění, zejména bolesti hlavy, migrény, potíže v oblasti krku a zad
• chronická bolest
• fibromyalgie
• nadměrná plachost
• oslabené emoční reakce
• astma
• kožní onemocnění
• trávicí potíže (syndrom dráždivého tračníku)
• vážné formy premenstruačního syndromu
• deprese a pocit hrozící smrti

Příznaky traumatu mohou být stabilní, tj. trvale přítomné, nebo nestabilní, což znamená, že se mohou objevovat a zase mizet a být spouštěny stresem. Nebo mohou zůstat po desítky let skryté a náhle se vynořit. Symptomy se obvykle nedostavují jednotlivě, ale v souborech. Časem se zvyšuje jejich komplexnost a spojení s původní traumatickou zkušeností se vytrácí.