ŽIVOTNÍ SCÉNÁŘE

Otec zakladatel

(1910 – 1970)  byl americký lékař a psychiatr. Vyvinul transakční analýzu, což je směr, který pro naše přemýšlení o vzniku jednotlivých originálních adaptací a adaptačních mechanismů v raném věku může být velmi inspirující.

Vytvořil model lidské psychiky, která se skládá ze tří částí: z dítěte, dospělého a rodiče. Ono magické dítě v nás často na podkladě opakujících se situací přijme iracionální životní scénář, který si pak v realitě stále znovu a znovu potvrzuje ("sebenaplňující se proroctví"). Berne ze své psychoterapeutické praxe odpozoroval šest scénářů, podle nichž nevědomě (a proto osudově až katastroficky) utváříme své životní příběhy. Tyto scénáře nám zabraňují v prožívání štěstí tady a teď, neboť "dospělý" v nás si není tohoto čarování magického dítěte vědom - anebo se vůči němu cítí bezmocný. Jsou to vlastně rozličné způsoby prokletí, kterými rodič v nás spoutává naše vnitřní dítě.

Berne sledoval komunikaci mezi jednotlivci. Tyto mezilidské vztahy nazval transakcemi. Průběh i výsledek komunikace (transakce)je závislý na tom, který stav ega je u jednotlivých komunikujících v činnosti. Transakce mohou být rovnoběžné (vzájemně se doplňující) anebo zkřížené (ty bývají zdrojem nepříjemností). Určité vzory jednání, které se často opakují v běžném životě, nazval Berne hrami.

Zdroj: wikipedie.cz

Následovníci Erica Berneho vypozorovali několik dalších scénářů, podle nichž nevědomě vytváříme své životní příběhy. Jsou to scénáře: "buď perfektní", "buď silný", "potěš mě", "hodně se snaž" a "pospěš si" - není těžké uhodnout, že se utvářejí v průběhu dětství podle rodičovských instrukcí. Jak poznáme, že jsme u sebe nebo u našeho známého či klienta narazili na scénář? Poznáme to podle klíčové "aha" věty: "PROČ SE MI TOHLE POŘÁD DĚJE?"

Člověk zjistí, že v určité, ať už banální nebo silně tragické události, se mu v životě dějí zas a znovu. - Pak se určitě jedná o nějaký nevědomý scénář (script). Jsou to svého druhu "kletby" našeho dítěte, které působí, utváří, přitahují životní okolnosti neúprosnou silou, bez ohledu na to, zda si to racionálně uvědomujeme nebo ne! 

Odprogramování, léčba, demaskování a přerušení scénáře musí proběhnout i na nevědomé - spodní úrovni. Racionální diagnostika - zjištění, že "v tom jedeme", je sice pro léčbu nezbytnou podmínkou, ale nikoliv dostačující. Někdy se dokonce může stát, že racionální popis problému zatlačí celý vzorec ještě hlouběji do nevědomí, aby jej člověk ukryl přes svým zrakem; tím se však jeho působivosti nezbaví. U každého scénáře si uvedeme také "protijed" - tzn. jak s tímto scénářem pracovat, abychom pomohli naší psychice se od něho "detoxikovat". Pokud se však člověk rozhodne setrvat v žití scénáře, přestože zjistí, že je příčinou mnohých jeho životních potíží, a takových lidí je většina, není mu pomoci: poznáme to podle reakce: "Já o tom vím, rád bych s tím něco dělal, ale..." - pak to znamená, že nevědomě se mu scénář líbí a chce v něm pokračovat. Zde je pomoc marná. Reakce, která teprve otevírá možnost s daným scénářem pracovat, by měla znít ve stylu: "Já už toho mám dost! Já už to nechci. Konec. Chci s tím něco dělat, chci s tím pohnout, i kdybych se měl z toho podělat Jdeme na to!." Pak teprve je člověk otevřený terapeutické práci.